Daniel Temnota

Varování: Tentokrát dosti peprnější scéna – vyvážená dosti nekorektním humorem.

Smyšlený románový příběh o nesmyšlené temnotě naší doby. Epizoda jedenáctá: Petra, 31. 7. 2020

Příběh je rovněž zdarma k poslechu v audioknize.

Chystaný projekt renaturace rozsáhlých mokřadů u Rokycan nebyla prvním Jirkovým projektem takového rozsahu: jeden rozlehlý mokřad z bývalé skládky, která dokonale zamořila území u Stříbra už měl Jirka za sebou a byl to projekt nesmírně úspěšný; podařilo se vyčistit rozsáhlou plochu, navrátit přírodu tam, kde má být, vybudovat krásnou naučnou stezku a volnočasové místo pro lidi v přírodě. Neziskovka za realizovaný projekt dostala cenu ministerstva životního prostředí a Jirka obdržel čestné občanství Stříbra. Dokonce i Jirkovi nejzarytější nepřátelé, kteří místo navštívili, museli smeknout klobouk. Tohle se prostě povedlo.

Současný projekt byl ještě ambicióznější: na jezerech měly vzniknout pozorovatelny ptáků, v koruně obrovského buku vybavená chata, srub umístěný na ostrůvku největšího jezera k pozorování vodních živočichů a z rozpadlé ratejny sousedící s podmáčeným pozemkem mělo vzniknout volnočasové centrum pro dětské kroužky a ekologické školící centrum pro školy. Projekt byl už ve stádiu návrhu nominován na cenu ekologický počin roku pěti spolupracujících zemí střední a západní Evropy se sídlem v Německu.

—–

Petru po návratu do Čech docela děsila politická situace. Ne že by politiku nějak významně sledovala, ale kauzy někdejšího estébáka a současného premiéra rezonovaly tak nějak celou společností. Ještě více ji ale děsilo, že v neziskovce na Jirkův příkaz využívali odsouzené lidi na probačce. „Druhá šance pro odsouzené!“ znělo vzletné heslo probační a mediační služby. Petra záhy zjistila, že pro rozjíždějící se projekt mokřadů je to pěkný průser. První dotace na likvidaci nelegální skládky byly schváleny, ale nebyly nijak závratné, takže Jirka rozhodl o využití nabídky probační služby na pracovní síly zdarma. Těžké práce při odstraňování obludně rozrostlé skládky v podmáčeném území ale vyžadovala maximální fyzické nasazení a to kriminálníci, neplatiči a netáhla rozhodně neměli v plánu podstoupit. Petra měla na místě dvacet chlapů, ale převážnou část práce – a nebylo jí málo – udělala sama. Většina chlapů byli odsouzení Romové, kteří Petru jakožto ženu, a ještě k tomu mladou ženu, a k tomu všemu ještě krásnou ženu s velkými ňadry rýsujícími se bez podprsenky pod tričkem, naprosto nehodlali poslouchat. Vlastně se jejím pokusům o řízení explicitně smáli a celý den si z ní dělali legraci nebo přímo vybízeli k „prcání“. Netrvalo dlouho a Petra si dva urostlé Romy začala připouštět. Když už nic neudělají, alespoň ukojí její věčnou touhu a určitý absťák z náhlého výpadku vždy připravených jamanů v Kongu. Paradoxně se stalo, že jakmile s Romy začala šukat, ti dva ji začali poslouchat a ostatní vycítili, že by si také mohli vrznout a přestali si z ní dělat legraci a urážet ji. To byl nesmírný pokrok. Jenomže těžce vydobytou autoritu zhatila probační služba, která vždy po dvou týdnech kompletně vyměnila odsouzence a všechno začalo znovu. Po několika turnusech si připadala jako – sama se tak nazývala – „pěkně vyprcaná cigánská královna“. Romové byli při sexu trochu línější než jamani, ale nakonec je celkem se ctí zastoupili. Mnozí z nich byli agresivnější, někdy se to neobešlo bez modřin, ale přesně to Petra chtěla a potřebovala – jedině agresivní sex ji dokázal uspokojit.

Petra byla ztělesněním hnutí Women Power. Když stála v zablácených holínkách a špinavém oblečení v bahnitém terénu obnovujících se mokřadů se sluchátky v uších, jen málokdo by uhádl, jakou muziku si Petra pouštěla. Podle vnějšího vzhledu by asi člověk tipoval nějakou přírodní kytarovku, možná Nedvědy, nebo snad Mňágu a Žďorp. Její hudební vkus byl ale úplně jinde: poslouchala Woman Fronted Metalcore – velmi tvrdý a rychlý metal s brutálním ženským vokálem. Líbilo se jí, když v čele pořádně drsné kapely stojí žena. Dvojnásob se jí líbilo, když za instrumenty úřadovali drsní potetovaní metalisti a zpěvačka, která jim vládla, byla nadto ještě krásná, ale s brutálně drsným metalcoreovým hlasem. Milovala kapely Jinjer, Infected Rain, Pupil Slicer a jim podobné.

—–

„V Africe jsem viděla tisíce lidí v pohybu na sever. Jdou do Evropy. Všechno totální netáhla, který chtěj jenom sát podporu a válet se. Jestli tohle dorazí k nám a daj nám to z pracáku na výpomoc, neuděláme už vůbec nic. Ty lidi prostě makat nebudou, ani kdyby ses rozkrájel,“ posteskla si Petra Šiškovi po menší poradě k výsledkům první ze dvou dotací, které nutně potřebovali pro realizaci projektu mokřadu. První dotace byla schválena, ale zároveň mírně ponížena, takže se zase bude muset šetřit. Druhá dotace bude rozhodující.

„Maj to těžký, nemůžou za to, kde se narodili, já je chápu,“ kontroval Šiška s plnou pusou kebabu, zálivkou na vousech a pobryndaným tričkem s nápisem I Love Greta.

„Hovno těžký, jsou tam, kde jsou, protože nic nedělaj! Byla jsem tam dost dlouho na to, abych mohla tvrdit, že jaman začne něco aktivně dělat, jenom když mu dáš do ruky samopal. To je najednou aktivní! Kdo tam nebyl, ať drží hubu! Já se nenechám uspat nějakou evropskou korektností… běž se tam podívat, zkus tam něco dělat!“

„Dobře, ale voni tam maj ty nemoce,“ zkoušel ještě Šiška idealisticky oponovat s blaženým výrazem, který mu na tváři vykouzlil zázračně dobrý turecký pokrm. Mastná záclona ležérně se vlnící v pootevřeném okně rozehrála na jeho slast vyjadřující tváři příjemný sluneční taneček.

„Ty vole, Šiška, malárie byla v minulosti i v Evropě, ale vymýtili jsme ji. Totéž můžou udělat i tam. AIDS je i tady, ale dokážeme se bránit šprckou, totéž můžou dělat oni. Žlutá zimnice, tyfus, cholera… to je furt to samý!“ zpražila ho Petra a ve stejnou chvíli si uvědomila, že Šiška je stejné netáhlo jako jaman a veškerá přednáška byla naprosto zbytečná. Pohrdavě přehlédla jeho zamaštěné vousy a pobryndanou Gretu, zabouchla okno, přičemž mastnou záclonu uvěznila napůl venku a zmizela ze zasedačky. Šiška si v klidu dojedl svůj kebab, otřel si ruce do kalhot a šel se zašít do své kanceláře.

Přes chatrné sádrokartonové příčky zazněl nepříjemný vyzváněcí tón Jirkova telefonu. „Prosim!“ štěkl vztekle Jirka a slyšeli to tlumeně všichni na patře. Po dvou vteřinách se to přes příčky rozhulákalo: „Nemám zájem vo žádnej zasranej průzkum, ty krávo! Nevotravuj, my tady makáme, kurva!“ Rána měla simulovat zavěšení klasického telefonu, byla ale způsobena třísknutím nerozbitného mobilu Dogee o nerozbitný stůl z dubového dřeva.

Petra mezitím vlétla jako hurikán do Tániny kanceláře. Táňa právě pracovala na Jirkově hejtmanské kampani. Příprava sloganů, letáky, polep zakoupeného autobusu, kampaň na elektrokoloběžce, sociální sítě… Bylo toho moc.

„Táňo, ty si ze mě děláš prdel, ne?“ vyrazila ze sebe Petra, když pohledem přejela volební materiály na stole. „Máš makat na mokřadech a místo toho tady ztrácíš čas nějakou debilní politikou! Volala jsi na kraj? Byla jsi tam osobně? Posíláš mejly, oficiální dotazy? Makáš na tom?“

„Já mám jasné instrukce od Jirky – a to je myslím náš šéf, ne? – že musím dotáhnout materiály k tisku a objednat polep autobusu, který, jak určitě víš, stojí před barákem polepený třešněmi, protože ho Jirka koupil od svých kolegů komunistů. Termín se kvapem blíží a já mírně nestíhám,“ odpověděla zcela v klidu, a dokonce s pokusem o úsměv Táňa. Táňa byla celá batikovaná (měla i batikovanou roušku), neúnavná a za všech okolností usměvavá. Sama si před lety začala říkat Batika a byla ráda, když se to ujalo, ale poslední dobou se v souladu s genderově neutrální módou snažila o mírnou – a přece zásadní – modifikaci přezdívky na Batiko. Může se to zdát jako nesmyslné bazírování na písmenku, ale „ta Batika“ je brutálně staromódní, zatímco „to Batiko“ je prudce moderní, tajemně svůdné, značící zajímavou, mnohovrstevnou, krajně složitou osobu, která má nesmírný nadhled. Dokonce už kvůli tomu ani nenosila batikované outfity, protože ty ji příliš škatulkovaly, jednoznačně přiřazovali k biomatce hordy dětí poslušně se loudající do lesní školky, ale Batiko má na víc, Batiko by mohla – o samotě si zkouší, jak by znělo, kdyby si říkala: Batiko by mohlo – tedy Batiko by mohla/mohlo pomýšlet i na politiku, intelektuální kapacitu a neochvějné sebevědomí na to rozhodně má. Ovšem krajně vyhrocené vztahy s bývalým manželem – mimochodem komplet batikovaným (jak se ti dva mohli rozejít a začít se tak silně nenávidět?) – ty vztahy na ostří nože naznačovaly, že exmanžel by patrně v kampani vytahoval kostlivce ze skříně a Batiko ví, Batiko sakra dobře ví, že těch kostlivců, kteří se nesmí dostat na světlo světa, je tam víc. Politika nepřicházela v úvahu. Alespoň do té doby, než ex chcípne nebo alespoň zmizí někam za hranice. Preferovala by chcípnutí, a kdyby před tím chvíli trpěl, jedině dobře. Místo toho se neustále potkávali na příroďáckých akcích, což bylo oběma krajně nepříjemné, ale na druhou stranu tam nemohli chybět. Zelená síla má jasná pravidla. Dříve volila stranu zelených, ovšem nemohla vystát toho slizkého Matěje Stropnického a celkově se časem ztotožnila spíše s Piráty. Ti byli teď její jasnou volbou. Na kampani pro Jirku a jeho stranu Spravedlnost pracovala bez nejmenšího osobního zájmu, ale poměrně úspěšně to maskovala a Jirka si dokonce myslel, že je jeho voličkou (ostatně podobně tomu bylo s většinou zaměstnanců, Jirku totiž nevolil nikdo z nich).

„Tak ještě jednou, Táňo! Děláš si prdel? Ty tady ohrožuješ nejdůležitější projekt za posledních několik let! Já jsem se kvůli tomu vrátila z rovníku!“

„Tak ještě jednou, Petro. Pracuju na kampani, která nám ve výsledku takových projektů přihraje desítky. Jakmile bude Jirka hejtmanem, kam si myslíš, že půjdou peníze, který bude moct ovlivnit? Všechny na ekologický projekty. Za druhý: nasaď si roušku a neprskej mi tady viry, já se zodpovědně chráním a ty na všechna epidemiologická doporučení sereš!“

„Di do prdele s rouškou! Neskončili jsme!“ Petra práskla dveřmi, až nadskočil nástěnný kalendář Lesy České republiky 2018. Kalendárium sice s aktuálním rokem nesedělo, ale fotky byly pěkné. Dlouhými ráznými kroky odešla nahoru. Chtěla si vzít doklady, batoh a vypadnout ven na vzduch, ale na horní chodbě se doslova srazila s Matoušem. Tihle dva spolu ještě nespali, ale vlastně to byl malý zázrak, protože oba to měli zatraceně rádi a ani jeden z nich nespatřoval nejmenší zádrhel v tom, že s někým zrovna žil. Vyměnili si jen jeden pohled. Petřiny rozčílené oči ještě zvýrazňovaly to, co v nich bylo stále vidět: ta mrdavá jiskra, jak tomu říkali kluci v terénu. Matouš byl v okamžiku tvrdý jako kámen. Petřin plán o vypadnutí na vzduch se v tomtéž okamžiku rozplynul a byly to snad jen sekundy, které ten okamžik dělily od zásunu. Matouš Petře strhnul volné hnědé manšestráky, kalhotky neměla, zelený svetr ji vyhrnul nad prsa, podprsenku také nenosila. Položil ji na stůl. Při tom rozlil studenou kávu, do níž si lehla jako do louže. Celá ta rychlost ji vzrušila. Na stole rozpoutali takové peklo, až bylo s podivem, že to stůl na remízu ustál. Na patře byl kromě těch dvou jenom Šiška, o němž ale věděli, že je zalezlý ve svém rohu jako jezevec a patrně zhulený odpočívá po skvělém kebabu. Z kanceláře by po jídle jen tak nevylezl. Tentokrát se ale Šiška zachoval zcela nepředvídatelně. Zhulený sice byl a skutečně odpočíval po zpracování výborného pokrmu, ale jakmile zaslechl neidentifikovatelné zvuky z Matoušovy kanceláře, vzpomněl si, že potřebuje podepsat dokumenty na katastr a vyrazil za ním. Vzal za kliku, otevřel a udělal půl kroku. S nohou někde tam, kde přestává stoupat a začíná klesat, se zarazil a překvapeně zíral na souložící pár. Matouš si toho nevšiml, ale Petra koukala přímo na něj.

„Šiška, vypadni!“ zaječela na něj.

„Ty vole, to je hustý…“ reagoval Šiška. Matouš se ohlédl s penisem v Petře.

„Šiška, potřebuješ něco?“ řekl a v tu samou chvíli si uvědomil, že určitě něco potřebuje, jinak by k němu nepřišel. „Je to urgentní?“

„No… Ani né… Já jenom… Ty papíry na katastr.“

„Ty vole, to počká, Šiška! Dvě minuty, vole!“

„Jo, v pohodě, já počkám,“ řekl Šiška, oči zabořené do Petřiny penetrované vagíny. Petru to neuvěřitelně rajcovalo. Matouš to vítal o poznání méně.

„Šiška, buď si stáhni gatě a dej mi ho sem,“ řekla Petra, „nebo vycouvej a zavři za sebou.“

Matoušův výraz se bleskurychle třikrát změnil. Poprvé, když zaznělo to, co zaznělo, podruhé, když si uvědomil, že to Petra myslí vážně, potřetí, když si uvědomil, že to Šiška přijme.

„Ty vole, v pohodě… Tak jó!“ zaradoval se Šiška, dokončil krok a už si rozepínal poklopec.

Matouš váhavě pokračoval. Šiška si stáhnul kalhoty ke kolenům a postavil se za Matouše jakoby do fronty. Matoušův výkon se znatelně snížil. Doslova cítil Šišku se vztyčeným pinďourem za svým holým zadkem a vůbec se mu to nelíbilo.

„Šiška, co děláš?“ rozesmála se Petra. „Tady se nestojí žádná fronta. Dej mi ho sem, pojď ke mně.“ Šiška pochopil a kratičkými kroky, které mu umožňovaly kalhoty v kolenou jako gejša přecupital vedle Petry. Ta ho popadla za penis, přitáhla k sobě a začala kouřit. Matoušovi změkla kolena. Jednou už sex ve třech zažil a bylo to skvělé, to ale bylo na vysoké a měl tehdy dvě spolužačky naráz; to bylo tak nějak normální, dvě holky a kluk, ale tohle? Tohle byla úplně jiná situace a vlastně až teď si uvědomil, že je ženatý, má děti a sex s kolegou z vedlejší kanceláře do toho nějak nezapadal. Jak se díval na Petru kouřící Šišku začal mu měknout úd, ale jakmile se podíval na Šiškův rozkoší zkřivený výraz a stále ještě pobryndané vousy od zálivky zvadnul mu úplně a vyklouzl z Petřiny nenasytné vagíny. Udělal automatický krok zpátky a nechápavě zíral před sebe, jak se situace náhle sodomizovala. Petra na nic nečekala, chytla Šišku za pinďoura a navedla si ho krátkými ale rychlými krůčky na Matoušovo místo. Zastoupil ho okamžitě a s takovou samozřejmostí, že se jeho překvapení z obscénní situace zdvojnásobilo. Hlava mu nebrala, co se vlastně právě děje. Natáhl si kalhoty a vycouval ke dveřím. Šiška řval rozkoší, chlupatý pupek plný kebabu mu nadskakoval a všemožně se vlnil, tvrdě pleskal Petru přes zadek a druhou rukou si ji přitahoval za vlasy. Šiška věděl, jak to měla ráda a nebál se přitlačit. Naplácal ji během prvních vteřin tak, že měla zadek z boku, tam, kam dopadaly stále ještě po kebabu vonící mastné dlaně, úplně rudý. Matouš nevycházel z šoku. Stál ve dveřích jako kůl v plotě a čekal, aniž by věděl proč. Šiška se otočil.

„Co blbneš, vole, kam jdeš?“ zachrčel na Matouše.

„Nech ho bejt a šukej!“ přikázala mu Petra.

Matouš s výrazem feťáka, kterému dealer oznámil, že dvojnásobně zdražil, odešel ze své kanceláře. Netušil, co měl dělat, a tak šel ven, rozdýchat to na vzduch… Dole na chodbě minul vesele se tvářící Táňu, která mířila do kanceláře několika Lenek. Právě když procházela kolem obrázku Šumavy, obrázek spadnul. Protože to bylo už poněkolikáté, Táňa to vyhodnotila jako jednoznačné znamení: takové věci se podle ní nedějí náhodně; musí to znamenat, že je výjimečná. „Znamení…“ zašeptala a sehnula se pro obrázek, když se z Jirkovy kanceláře ozvalo vzteklé: „Opravte už někdo konečně ten zkurvenej obraz, ať furt nepadá, do prdele práce!“

Matouš mezitím vyšel ven na vzduch, oči stále ještě vykulené úžasem. Narazil tam na Oskara sedícího na lavičce s ne právě spokojeným výrazem. Oskar – bezhlavě milující Petru – měl totiž tu obrovskou smůlu, že když šel za Matoušem kvůli podpisu na žádost o projekt, byl takříkajíc zvukovým svědkem jejich divočejšího teambuildingu. Sice ho napadlo, že by se byl přidal, dokonce chtěl i slušně zaklepat, ale potom si to rozmyslel, protože představa, že vstoupí do místnosti s otázkou, jestli se může přidat, byla prostě příšerná. Zamilovaný Oskar byl jedním z mála chlapů z neziskovky a spřátelených firem, který s Petrou nikdy nespal; on ji ale na rozdíl od ostatních opravdu miloval. Oskar se na Matouše nechtěl dívat. Zabořil hlavu do dlaní a představil si sám sebe pohledem z vrchu. Viděl se jako hromádku neštěstí schoulenou do sebe na blátivém parkovišti. Vystoupal výš. Viděl černou střechu budovy neziskovky obklopenou hnědou plochou ošklivého parkoviště a sebe na něm. Vystoupal výš. Viděl se jako tečku mezi střechami domů. Ještě výš. Viděl celou Plzeň a přilehlou zeleň. Z této výšky už sebe neviděl. Trochu se mu ulevilo. Letěl v myšlenkách ještě výš. Viděl Evropu, potom Zemi, nakonec galaxie. Jeho smutek se rozplynul v měřítku. Co je jedna jednosměrná láska v galaktickém měřítku? Klaply dveře a přišel Šiška s blaženým výrazem, tričkem pobryndaným zálivkou z kebabu a nohavicemi pobryndanými vlastním spermatem. Spokojeně si říhnul a zapálil si jointa.

Příběh si můžete také zdarma poslechnout v audio verzi: Audiokniha: Politik, psychopat, zabi*ák

Zdroj:

TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha: Granite Design, 2025 (e-kniha, ihned ke čtení).