Daniel Temnota

18+ Smyšlený románový příběh o nesmyšlené temnotě naší doby. Epizoda čtyřicátá pátá: Akt, 30. 11. 2021

Tuto epizodu si můžete také poslechnout.

Jirka byl v naprostém šoku. V komnatě na něj čekala slepá žena na invalidním vozíku. Nebyla tam sice přímo proti své vůli, ale vlivem okolností se o úplné dobrovolnosti také hovořit nedalo. Bylo to na hraně. Jirkův mozek spustil komplexní analýzu situace, ale výsledek byl spíše pro odstoupení z aktu. Zaplatil si zabití lidské osoby, ale dostal bezmocnou lidskou osobu, která se obětovala pro své nejbližší a ani se Jirkovi nebude moci před aktem podívat do očí. Toto prostě nebylo v plánu. Jirka byl vykolejen. Veškerá radost a toužebné očekávaní se rozplynulo do nejasného pocitu oklamaného zákazníka. Pokud by to býval měl být akt z čirého vzteku, jako tomu bylo po krajských volbách, žena už by nežila a scéna už by byla rudá. Jenomže tentokrát to bylo ze ztráty perspektivy a ona ztráta se v komnatě dovršila. Vzhledem k situaci neměl nejmenší motivaci cokoli dělat. A navíc si najednou vzpomněl na minulý nechutný výkon svého svědomí. Snad se to neozve znovu.

Začal jednoduchou konverzaci, snad aby získal čas a ještě jednou si to celé promyslel, jenomže zamýšlená povrchní konverzace celkem pochopitelně propadla na hlubinu. Žena si nahlas sama pro sebe opakovala morální důvody svého rozhodnutí, své poslední a největší oběti. Jirku sice něco na celé té situaci vzrušovalo, ale něco dalšího – a toho bylo mnohem více – ho odrazovalo. Na druhé straně, pokud odmítne akt, nejenom, že jeho platba propadne, ale prakticky jistě se nože ujme náhradník, případně likvidátor. To celou věc zamotávalo ještě více. Jirka nebyl připraven řešit v komnatě etiku a už vůbec ne situační etiku s minimem času na rozhodnutí.

Nevzdával se. Rozhodl se, že tedy přijme nabídku a bude se ženou konverzovat na úrovni, jaká bude třeba, byť by mu to bylo nepříjemné.

Jirka: „Proč?“

Žena: „Peníze…“

To bylo dostatečně vypovídající. Jistě, v komnatě se čas od času odehrála i asistovaná sebevražda nebo přímo eutanázie u těch, kdo si sami na život už sáhnout nemohli nebo na to prostě neměli. Jenomže za to umírající platil, a to poměrně dost. Slepá žena na vozíku na to šla úplně opačně: nechá se zabít, vydělané peníze nastartují dětem lepší život. Jirka se cítil zvěcněn, instrumentalizován na něčí prostředek k cíli, který s ním vůbec nesouvisí. Připadal si skoro zneužitý, respektive právě teď nechutně zneužívaný. Byl to paradox: zdravý mladý člověk s nožem v ruce stojící nad nemohoucí slepou ženou na vozíku se před tím, než ji měl podříznout, cítil zneužitý právě jí. Nic nedávalo smysl.

Žena: „Proč vy?“

Jirka se zamyslel. Ještě více znejistěl. Naprosto nevěděl, co odpovědět. Vždycky všechny umlátil argumenty a ze všech situací dokázal vykličkovat jako vítěz, ale teď byl v roli poraženého dříve, než se vůbec nadechl k odpovědi.

Jirka: „Je to… Dotýkám se něčeho… Já vlastně…“

Žena: „Jak se jmenujete?“

Jirka: „Josef.“

Žena se usmála: „Můj táta byl Josef… Vy ale…“

Jirka: „Jsem Jiří.“

Žena: „Já jsem Marie…“

Jirka byl v koncích. Snažil se rychle promýšlet možné scénáře, ale ani jeden nedával pořádný smysl. Marie chtěla zemřít, Jirka chtěl zabíjet, děti potřebovaly peníze, Vyznavači života vše čistě zprostředkují a vezmou si svůj díl. Vše sedělo. Jirka se ale vůbec necítil jako lovec. Cítil se jako zaměstnanec, který plní úkol nadřízeného, což mu celou situaci odporně znechucovalo. Už to nebylo jeho kontrolování života druhého člověka až na hranu a za ní. Naopak, Marie – proboha nikdy nechtěl vědět, jak se jmenuje! – kontrolovala jeho až na hranu, a dokonce i za ní. Už tady ani fyzicky nebude – tedy fyzicky tu vlastně bude, ale tak nějak absolutně tu už nebude –, a přesto bude mít naprostou kontrolu nad režií scény. Jirka odložil nůž. Přemýšlel, váhal. Nakonec dal ženě facku. Ani nevěděl proč. Snad čekal, že se v něm probudí lev. Snad čekal, že začne prosit o život a jemu to vrátí kontrolu nad situací. Snad nenašel lepší únik z patové situace.

Marie ani nehlesla. Jako by to čekala. To Jirku ještě více vysálo. Stál tam jak papírové tělo bez duše. Stačilo fouknout a skácel by se. Ona ho prostě vidí zevnitř. Orientuje se v něm a předvídá. Dal jí ještě jednu facku. Usmála se. Chtěl řvát, chtěl se smát, chtěl brečet, chtěl utéct… Neudělal nic.

Sedl si na zem a opřel se o stěnu. Už nad ní nemohl ani stát, prostě to nešlo.

Marie: „Podejte mi ten nůž, Jirko.“

Jirka: „Cože?“

Marie: „Podejte mi ten nůž.“

Jirka absolutně nechápal. Vzal ze země nůž a váhavě jí ho podal. Věděl, že z vozíku na něj nezaútočí. Jestliže na samém začátku dnešního aktu měl Jirka pocit, že situace byla infikována kontrolou někoho jiného, než je on, platící zákazník, nyní bylo naprosto zjevné, že ona infekce zcela ovládla akt, invertovala barvy, pocity a vlastně celý smysl aktu a Jirka se cítil, jako by vězel v negativu, kdy všechno, co lze nazvat objektivní realitou, změnilo znaménko. Jirka nekontroloval nic, ale všechno platil. Marie kontrolovala všechno a všechno také inkasovala.

Marie si nůž ohmatala a dlouze tiše mihotala slepýma očima směrem k Jirkovi. Potom si přiložila nůž z boku ke krku.

Marie: „Díky, že jste mi připomněl otce.“ Jakmile to vyslovila, řízla.

Jirka byl naprosto šokován. Bludný Holanďan ho najednou řezal do uší. Co to, kurva…? Chtěl co nejrychleji vypadnout. Cítil se vnitřně znásilněn, zneužit, použit. Nebyl to on, kdo z oběti vyřezal život, a přitom to byl takříkajíc jeho hřích. Proč najednou uvažoval o slovu hřích, které považoval za zcela prázdné a pro něho absolutně neplatící? Co to, kurva…? Vypotácel se z komnaty. Rychle vystoupal po schodech do druhé úrovně. Při pohledu na lidi lačnící po divokém sexu se mu udělalo fyzicky nevolno. Chtělo se mu zvracet.

„Spokojenost?“ zeptal se ho Manažer a položil mu zezadu ruku na rameno. Jirka se lekl. Cukl sebou a prudce se otočil.

„Cože?“

„Spokojenost?“

Jirka neodpovídal, jenom civěl před sebe.

„Mám pro tebe výbornou zprávu,“ pokračoval Manažer, „na last minute se přihlásil nekrofil, takže oběť ještě poslouží a máš slevu na likvidátora 30 %.“

Jirka se zmohl pouze na přikývnutí a šoural se pryč. Pomalu se vypotácel do první úrovně. Chtěl ven, ale věděl, že si musí udělat dekompresní zastávku.

Objednal si lahev whisky a sedl si ke stolku. Přátelé temné strany Bible právě předčítali texty. Neměl na to náladu. Přál si, aby ho to zaujalo, protože potřeboval co nejrychleji zapomenout na to, co se právě dole odehrálo.

„Hebrejské slovo satan původně znamená protivník, žalobce, odpůrce, osočovatel a je odvozené od slovesa s významem bránit,“ říkala mladá žena na malém pódiu a dívala se střídavě do Bible a do sálu, „slovo satan bez členu značí jakékoli lidského protivníka, oponenta, žalobce, zatímco osobu (mohu-li použít tohoto nikoli neproblematického teologického pojmu, který má různé výkladové linie) nebeského žalobce lidí – Satana – označuje slovo se členem (ha-satan).

Řečtina používá slova diabolos, rozdělovač, pomlouvač, ten, který rozděluje, česky ďábel a slova satanás, česky satan.V hebrejském textu Tóry se slovo satan s významem protivník objevuje již v knize Ba-midbar. Symbolika ve starozákonním dělení je zde pozoruhodná Numeri 22,22, v překladu tedy Čísla 22,22.“

Jirka konečně dostal svou lahev whisky. Nalil si celou sklenici a obrátil ji do sebe. Stále chtěl zvracet. Stále chtěl utíkat. Stále věděl, že tomu neuteče, že to nevyzvrací. Z toho, co žena říkala, k němu doléhalo jen slovo Satan. To ostatní bylo jako hluk ozývající se z vedlejšího bytu v paneláku. Jednotlivá slova vůbec nevnímal.

„Protivník v tomto textu vystupuje jako Hospodinův anděl, jenž jedná v Božím zájmu proti subjektu, který vyvolal Boží hněv. Protivník tak jedná v Božím záměru, v kontextu situace Božího hněvu, jako Boží anděl, lze snad použít výrazu Boží exekutor“ – toto divné spojení dvou slov vystřelilo ze směsi neidentifikovatelného zvuku jako šíp a bodlo Jirku do srdce. Má to snad být on, ten Boží exekutor, nebo je to celé naopak? – „vykonavatel Boží vůle. Po zajímavé symbolice čísel v knize Numeri se dvojky vlamují do pozornosti čtenáře znovu v První knize královské 22,22: ‚Půjdu a budu zlým duchem všech jeho proroků.‛ Další působení protivníka zaznamenávají knihy Kronik a Samuelovy: ‚Proti Izraeli povstal Satan a podnítil Davida, aby Izraelity sečetl.‛ Ve druhé Samuelově je v paralelním místě při sčítání lidu použit výraz Hospodinův (či Jahvův) hněv, zatímco kralický překlad do češtiny používá slova Satan. Satan prozatím není blíže představen, jeví se jako síla podléhající Hospodinu, vystupující proti jedinci a vyvolenému národu.“

Jirka do sebe obrátil druhou sklenici whisky. Konečně se mu udělalo nepatrně lépe. Vzpomněl si na likvidátora a nekrofila. Zase se mu přitížilo. Rozhlížel se kolem sebe, kdo by to mohl být. Našel přinejmenším pět adeptů.

„V dalším textu se dozvídáme, že sčítáním lidu bylo spácháno zlo, které Hospodin potrestal prostřednictvím anděla zhoubce, jenž vyhlazoval Jeruzalém. Hospodinův anděl vykonávající Hospodinův trest koná zlé, jakožto trest za zlo spáchané člověkem. Boží anděl toto spravedlivé zlo pouze vykonává, je tedy Božím exekutorem, podle textu však nikoli ze své vůle či ze svého rozhodnutí, ale z vůle Hospodina. Vedle anděla zhoubce, Božího hněvu a Božího anděla vykonávajícího zlé, zná Tanach také zlého ducha přicházejícího od Boha.“

Jirka už rozeznával všechna slova a vůbec mu to nebylo příjemné. Nechtěl, aby se mluvilo o zlu, o Božím exekutorovi, raději by teď poslouchal něco vtipného, ale to se tady nenosí.

„Velmi známým textem,“ pokračovala řečnice, „zmiňujícím opakovaně Satana je kniha Jób: ‚Jednou, když Boží synové předstupovali před Jahva, přišel mezi nimi i Satan.‛ Septuaginta používá místo sousloví Boží synové překlad Boží andělé. Satan je v textu o Jóbovi vůči člověku skeptický a snaží se jej přistihnout při chybě. Hospodin se Satanem hovoří, doposud nic nenaznačuje jejich protivenství. Satan v textu uposlechne Hospodinovy výzvy – hledá slabost člověka, hledá zištné motivy jeho zbožnosti, avšak poslouchá Boha. Z dalšího vývoje Jóbova příběhu je zjevné, že Satan má moc ublížit člověku a působit mu rozličné zlo, pouze však do té míry, do jaké mu to Hospodin umožní.“

Třetí plná sklenice zastavila chuť utíkat pryč. Do hlavy prudce stoupalo opojné uklidnění.

„Satan jako žalobce člověka vystupuje dále u Zachariáše: ‚On mi ukázal velekněze Jozua, který stál před Jahvovým andělem, zatímco po jeho pravici stál Satan a obviňoval ho.‛ Závažný výrok o Ďáblu dále přináší Septuaginta, konkrétně kniha Moudrosti: ‚Bůh totiž stvořil člověka k neporušitelnosti a učinil ho obrazem vlastní nepomíjivosti. Ďáblovou závistí však vešla do světa smrt, a kdo patří k němu, zakusí ji.‛ Teprve kniha Moudrosti (která ovšem není v palestinském kánonu Tanachu) tedy přináší určité hodnocení lidského protivníka. Teprve v tomto textu se explicitně hovoří o ďáblově závisti jako motivu jeho jednání, jehož výsledkem je smrt. Zároveň však z první knihy Tóry víme, že smrt je primárně mzdou lidského hříchu.“

Jirka další slova o hříchu a zlu nemohl snést. Obrátil se mu žaludek. Úprk na toaletu. Vyzvrátil všechno, co v něm bylo, přímo do umyvadla pod zrcadlem. Mísa byl mělká, takže se tryskající gejzír rozprskal do všech stran. Narovnal se. V zrcadle spatřil pobledlého plešatého muže se slzícíma krví podlitýma nejistýma očima. Zíral na sebe. Nepoznával se. Neznal se. Naprosto se v sobě ztratil. Vrátil se ke stolu se zvratky na triku a džínách, nalil si zbytek whisky, obrátil do sebe sklenici a vypotácel se ven. Když ho ozářilo světlo dne, byl skoro šťastný. V ten okamžik byl přesvědčen, že se dolů už nikdy nevrátí. A přesně v ten samý okamžik otevřel jeden z hostů jedničky dveře ke schodům dolů. Nebyl to ani jeden z těch pěti.

Příběh si můžete také zdarma poslechnout v audio verzi: Audiokniha: Politik, psychopat, zabi*ák

Zdroj:

TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha: Granite Design, 2025 (e-kniha, ihned ke čtení).