Smyšlený románový příběh o nesmyšlené temnotě naší doby. Epizoda třináctá: Jirka, 3. 8. 2020
Tuto epizodu si můžete také zdarma poslechnout.
Jirka na tu schůzku nechtěl, ale jako vážný kandidát na hejtmana prostě musel. Falešné úsměvy současného hejtmana Plzeňského kraje Pánka, ještě falešnější Jirkovy úsměvy a všemu kralující úsměvy pánů Pyrového a Orbána, majitelů stavební firmy Pyter, která fakticky Plzni vládne. Tyhle dva úsměvy falešné nebyly, byly totiž podložené naprostou životní spokojeností. Luxusní restaurace v golfovém areálu na Fořtce – krásné místo, to musel Jirka uznat. Nudná schůzka, pár fotek otravného novináře, prázdné sliby a chladné rozloučení. Jeden z majitelů stavebního gigantu bezprostředně po schůzce odletěl svoji zatraceně luxusní helikoptérou ze svého heliportu ve svém golfovém areálu do své rezidence v Plzni – odlétá totiž s manželkou do Karibiku a večeři si chce vychutnat v klidu ve své vilce na pláži menšího ostrova, jehož jméno není veřejně známé. Druhý majitel zůstal – vychutná si dopolední golf a potom odjede ve svém ferrari do svého hotelu v centru Plzně, kde poobědvá; jeho michelinský kuchař se o něho zatraceně dobře postará. Po obědě přijde etiopská káva, lajna nejlepšího kokainu a následovat budou odpolední jednání (vesměs s dobrými přáteli podnikateli). Současný hejtman Pánek se po nudné schůzce nenechal dlouho přemlouvat, řidiče ve služebním Superbu poslal do Plzně a přijal nabídku letět soukromou helikoptérou s jedním z majitelů.
Jakmile všichni zmizeli, Jirka uvolnil svůj škleb a zamířil domů. Pod kopcem se ohlédl za vzlétající helikoptérou. Zdálo se mu, že na něj vytlemený Pánek dělá z okénka paroháče, ale jistý si tím nebyl. Sklesle jako spráskaný pes šel pěšky na autobus. Ne že by neměl auto, patnáct let stará otlučená Fabia s propadlou technickou a extrémně sjetými, stále ještě zimními pneumatikami stála před panelákem, ovšem momentálně se nemohl pochlubit vlastnictvím řidičského průkazu. Před pár týdny byl na večírku, pil a myslel si, že zadem na sídliště v pohodě dojede. Policajti, kteří ho namátkově zastavili a dali mu dýchnout, evidentně nebyli voliči jeho Spravedlnosti. Samozřejmě zkoušel tu nejhorší možnou metodu zvrácení neodvratného ubohou větou „víte, kdo já jsem?“, čímž si zajistil pouze vyšší pokutu a posměch mladých policajtů, mimochodem voličů SPD a neonacistických sympatizantů. (Nemohlo být většího potěšení, než naprat tu nejvyšší možnou pokutu známému plzeňskému levičákovi.) Všichni v hospodě mu tehdy říkali, že tágo stojí jenom půl kila, proč tedy riskuje? Ale Jirka byl levičák a ti tágem ze zásady nejezdí; a do nočního autobusu s podroušenou lůzou se bál, na to měl moc zarytých nepřátel. To byly důvody, proč Jirka z nádherného golfového areálu vyšlapoval pěšky ve své jediné hnědé kožené bundě, tričku nejasné barvy s propocenými koláči v podpaží a modrých džínách – rovněž v šatníku jako kůl v plotě osamocených. Kráčel ponížen, uražen a nasrán na všechny politiky a podnikatele napravo od něj – tedy úplně na všechny. Těm všem musí v hejtmanských volbách ukázat. Ujišťoval se, že jim to nandá a potom – až bude zase vládnout – potom se budou chlapci divit, zavře jim kohouty, otevře kauzy, useká chapadla (a naopak prodlouží ta svá), ze života jim udělá peklo.
Cestou bloudil očima po trávnících golfového areálu. Bohužel nebylo co vytknout: majitelé mysleli na vysázení remízků, vybudování dvou větších jezer a spousty menších tůní, takže dokonce ani zadržování vody v krajině (což je přeci výlučně jeho téma!) nebylo v nejmenším zanedbáno, ba právě naopak. Všechny budovy ze žuly a skla (hlavní budova dokonce s cenou za architekturu roku), nízkoenergetické, soběstačné; ploché střechy velmi citlivě pokryté solárními panely; všechna servisní auta elektrovozy Tesla. Jirka tisknul zuby tak silně k sobě, že si je div nevylámal. Přesně takto by areál byl navrhl on sám. Lidé z nejnenáviděnější stavební firmy ho předběhli. Projel Pánkův šofér ve zcela prázdném Suberbu a zatroubil Jirkovi na pozdrav. Před odjezdem dostal od hejtmana jasný rozkaz: toho plešatého kreténa v žádném případě nebrat. Pravdou bylo, že Jirka by s ním také v žádném případě nejel, i když – čistě technicky vzato – zanedlouho to bude jeho šofér, o tom nepochyboval. Okamžitě ho vyhodí. Nenechá se vozit takovou bezpáteřní sviní, která vozila šišlavého zmetka Pánka. A vůbec: Pánek půjde brzo do krimu a tyhle jeho podržtaškové pomašírujou hezky s ním.
Cestou na autobus – mastnou tyč, jak říkali kluci ze svaté trojice – nemohl nemyslet na svoji finanční situaci: dokonce i některé jeho dobře vdané zaměstnankyně bydlící v nových rodinných domech si po příchodu z práce zaplavou ve svém vyhřívaném bazénu a večer, když děti usnou, vklouznou s manželem do vířivky. A on? Mozek celé neziskovky? Vizionář, který léčí krajinu? Rezignovaně vleze do panelového bludiště, do všech těch nechutných zvuků a smradů, mezi ty retardy… Ne, že by lidi v paneláku považoval za retardy jen proto, že žijí v paneláku, ostatně sám byl jedním z nich, on prostě považoval většinu lidí za retardy tak nějak obecně. Snažil se nemyslet. Pánek právě vystupoval z helikoptéry a významně si tiskl pravicí se skutečným vládcem Plzně. Přijel autobus. Jirka nastoupil a podal řidiči dvoustovku. Ten ho zasypal nadávkami, že nemá drobné a jak si to vlastně představuje a co si kurva myslí, div ho nevyhodil z vozu. Jirka by se za normálních okolností hádal, moc rád by se hádal, moc rád by to vyhrotil, moc rád by řidiče zničil argumentačním mixem odrážejícím jeho chytrost (a ze všeho nejraději by toho retarda podřezal), ale nyní ne – už nemůže. Rezignovaně nechal doznít všechny nadávky, sebral drobné, které řidič nakonec přeci jenom měl (a nezdálo se, že by jich bylo nějak málo) a usadil se na sedačku s velkým vlhkým flekem a žvýkačkou přilepenou na madle. Autobus se pomalu rozjel. Řidič měl hlasitě zapnuté rádio. Evropa 2. Leoš Mareš právě sděloval posluchačům, že se na dovolené na Maledivách s manželkou rozhodli koupit menší resort, prý je to naprostá srdcovka. Posluchačka, která se právě dovolala do rádia a vyhrála dvě vstupenky na Eda Sheerana, Marešovi nadšeně sdělovala, že jim to moc přeje a hodně zdravíčka a lásečky. Jirka měl pro dnešek definitivně dost. Panelák, dvě rychlé lahve vína, sedm panáků levné vodky, postel.
Probudil se pozdě večer s hroznou bolestí žaludku a hlavy. Cestou na záchod, kde se chystal všechno, co snědl a vypil, opět vyvrhnout ústy do mísy, si vzpomněl, že teď asi jeden z účastníků ranní schůzky usedá ve své plážové vilce v Karibiku k vynikající večeři. (Strašná bolest hlavy mu znemožnila uvědomit si časový posun a délku letu do Karibiku. Bylo devět hodin večer a Pyrový skutečně kolem deváté večerní tamějšího času zasedne k večeři, ale to bude z Jirkovy perspektivy je-mi-kurevsky-blbě-a-jsem-v-Plzni až za pět hodin.) Další dva účastníci schůzky na tom nebyli o nic hůř. (Pánek byl v luxusním bordelu – pro manželku byl v Zednářské lóži a ano, opravdu tomu věřila – s manažerem Metrostaveb a Orbán v sauně s primátorem Plzně a dvěma překrásnými společnicemi.) Na rozdíl od Jirky, který byl úplně na dně. Ale i teď, s hlavou zanořenou v keramické míse, velmi těsně uzavřen do umakartových parodií stěn, zvracející celý ten zpackaný den, i teď věděl, že bude ve volbách bojovat hrdě a taky věděl, že vyhraje.
Prázdný tichý byt vstřebával zvuky z bytů okolních: hlasitá televize nahluchlých důchodců, hlasitý sex mladého páru, vdovec hrající na harmoniku, dupání nad a křik dětí pod. Zvenku hulákal agresivní zvuk autoalarmu, z chodby se ozývalo bušení na výtah, puberťáci kouřili za výtahem trávu. Jirkův prázdný byt to všechno vstřebával. Jeho majitel, někdejší primátor Plzně, vyzvrátil, co mohl, a usnul schoulený kolem mísy. Vůdce bezvládně ležící ve vlastních zvratkách. Bylo to příznačné: v počátcích existence ekologické neziskovky Jirku hodně lidí chápalo jako gurua, jako učitele s velkou vizí, jako mesiáše, kterého chtěli následovat, od něhož hodně čekali, mnozí ho obdivovali a někteří ho i milovali. Lidi zvenčí pak neziskovku chápali jako sektu a příliš se nemýlili. Po dvaceti letech už nikdo Jirku nebral jako gurua, nikdo už ho nemiloval, nikdo už tu skvadru příroďáků nechápal jako sektu, jen několik oddaných mladých žen ho stále trochu obdivovalo (všechny měly přísné nebo dokonce zlé otce a různě závažné psychické trable), ovšem ostatní v neziskovce – za tu dobu už třicetkrát obměnění – Jirku více méně nesnášeli a bylo jim z něj na zvracení. A právě proto byl někdejší guru ve vlastních zvratkách příznačný.
V sedm hodin ráno následujícího dne seděl v předsednickém křesle neziskovky, čerstvý, dobře naladěný, připravený vládnout. A co bylo nejdůležitější: připravený vyhrát krajské volby a stát se hejtmanem. Včerejšek připomínala jen ostrá bolest hlavy tlačící zevnitř na čelo. Dva ibalginy, káva. Jirka byl nadán vlastností rychle se otřepat, vstát z popela jako Fénix a nezdolně čelit novému dni a jeho výzvám.
Příběh si můžete také zdarma poslechnout v audio verzi: Audiokniha: Politik, psychopat, zabi*ák
Zdroj:
TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha: Granite Design, 2025 (e-kniha, ihned ke čtení).
Celá debata | RSS tejto debaty