Daniel Temnota

Smyšlený románový příběh o nesmyšlené temnotě naší doby. Epizoda dvacátá první: Manažer

Tuto epizodu si můžete také poslechnout.

Byl to málem sváteční okamžik, když Radost konečně představila Jirkovi Manažera, nejschopnějšího ze schopných, skutečného ředitele a supervizora všech tří úrovní a výkonného organizátora třetí úrovně. Jestli něco vyžaduje zatraceně komplexní manažerské dovednosti, lidskou vyzrálost, pořádnou porci organizačního talentu a schopnost existence v šedé zóně, je to třetí úroveň společnosti Vyznavači života. Manažera předcházela až legendární pověst – znala ho sice jen hrstka lidí, ale byl častým tématem jejich rozhovorů –, a tak byl Jirka překvapen, jak normálně vypadal: menší postava, břicho, vysoké čelo, nevýrazný obličej; typický Čech, kterého by na chodníku přehlédl. Průměrná vizáž byla ale pečlivě pěstovanou součástí strategie, jak existovat ve společnosti a provozovat něco, za co sice hrstka lidí platí horentní sumy, ale drtivá většina ostatních by za to kamenovala nebo věšela na první lampě. Manažer potřeboval být neviditelný, a to se mu skvěle dařilo. Vlastně si s Jirkou byli velmi podobní: menší chlapíci, málo vlasů, šedé strniště, povadlá ramena, břicho rýsující se pod obyčejným tričkem a ostře pronikavý pohled útočící na ostatní zpod hustých oblouků nepěstěného obočí. Oba byli neobyčejně schopní ve svých oblastech: zatímco Jirka revitalizoval krajinu a řídil spletenec firem vysávajících dotace, Manažer zásoboval velmi specifickými službami nejnáročnější klientelu – zajišťoval jednosměrné vstupenky do komnaty života, seznamoval lovce s kořistí a pravidelně zásoboval Likvidátora tak, aby byli všichni spokojení, vydělané peníze se dočista vypraly a nikdo z vnějšího světa si ničeho nevšiml.

Když se Jirka osvědčil ve druhé úrovni a Radost si ho důkladně proklepla, doporučila ho Manažerovi jako seriózního klienta se zájmem. Jirka dostal zelenou. Byl pátek, půl jedenácté večer, ve třetím podzemním podlaží byli jen dva lidé: Manažer a Jirka. Na těžkých železných dveřích spočíval znak třetí úrovně – tři řady tří temně voskově žlutých ondřejských křížů se zdobným hnědým lemem v černém poli a měděným nápisem Mors – Veritas – Libertas. Bylo naprosté ticho, přítmí. Seděli naproti sobě v jednoduchých nízkých kožených křeslech. Jediné tlumené světlo svítilo z podlahy uprostřed mezi nimi, a ze tmy tak lehounce vystupovala jen jejich kolena, obličeje byly ponořeny do tmy. Bylo zvláštní mluvit ke kolenům a někam za ně. Když se Jirka rozhlédl, neviděl nic než černočernou tmu. Manažer Jirku zpovídal. Dlouho ho zpovídal. Několik hodin nechal mluvit jenom Jirku – potom kladl nepříjemné otázky, často je opakoval. Potřeboval Jirku vidět zevnitř (a k tomu je vždycky lepší nevidět ho současně zvenčí). Nový klient vždy znamenal obrovskou míru rizika pro celý podnik. Teprve nad ránem, okolo páté hodiny, otevřel Manažer stavidla třetí úrovně, když se vnitřně ubezpečil, že Jirka je seriózní klient.

„V komnatě života se realita obnažuje na dřeň. Všechno ostatní ustupuje do mlhy nepodstatnosti. Je tam pouze obětovaný a obětující, kořist a lovec. Čistota, život a samozřejmě hlavně smrt. Jeden významný klient – německý profesor teologie a člen zednářského lóže – zavedl pro komnatu života název: Meta ta eschata. Chytlo se to ale jen mezi zahraniční klientelou. Eschatologie je teologická disciplína, která se zabývá věcmi posledními: smrtí, posledním soudem, rájem a peklem. Meta znamená za, takže naše komnata života je něco jako místo za věcmi posledními. V komnatě totiž probíhají vždy dva silné příběhy zároveň: příběh lovce, který se promění uspokojením, a příběh obětovaného, který prožívá poslední okamžiky na tomto světě a v komnatě po nich stane tváří v tvář posmrtné dimenzi a snad i onomu poslednímu soudu, jestli tomu věříš. Jen si to představ: lovec prožívá životní uspokojení, vibruje mu celé tělo a v tu samou chvíli někde kolem něho probíhá božský soud s obětovaným.“ Jirkovi vibrovalo tělo už teď, stačilo na to pomyslet. Mírně mu tvrdnul penis, byl úplně rozrušený.

Manažer pokračoval: „V komnatě se čas protíná s věčností, vymezené s nekonečným. Je to místnost, kde se dějí nedomyslitelně velké věci. Meta ta eschata. Mimochodem v německé zednářské lóži máme vynikající jméno. Profesor teologie, říká si Rolf, ale skutečná jména tady nepoužíváme, rozhodně není jediným německým klientem z lóže. Tvoje jméno vypouštím. Představ se, jak chceš, nebo – pokud to budeš preferovat – bude ti přiděleno číslo podle pořadí klientů komnaty, bylo by to 33. Je to na tobě. Klidně si říkej Jirka, ale jako dlouholetý bezpečnostní manažer ti to jednoduše nedoporučím. Klientská zóna je dokonale zajištěná. V počátku existence jsme nastavili pravidlo prvního aktu nejdříve po roce od přijetí mezi členy. Bylo to nutné, nastavovali jsme pravidla a bezpečnostní strategii. Dnes už to není potřeba. Jak jsem říkal, klientská zóna je dokonale bezpečná. Oběť nikdo nepostrádá, nehledá, jednoduše přestane pro vnější svět existovat ještě před aktem. Po realizaci zmizí a garantujeme, že materiálně do patnácti hodin po aktu nezbude žádná zaznamenatelná stopa DNA, která by upomínala na její existenci. Jestli máme na západě dobré jméno, a to tedy máme, je to právě díky tzv. postprodukci. Naprosto čistá a diskrétní práce.“ Manažer dokončil monolog a odmlčel se.

„No, já jenom, že mě docela dost lidí zná,“ reagoval Jirka, mírně se naklonil dopředu a ze tmy tak vystoupil jeho obličej.

„Na třetí úrovni se potkáš pouze se mnou a s obětí. Oběť už o tobě nikomu nepoví. Kdyby se snad stalo, že akt z jakéhokoli důvodu odmítneš – setkáváme se s tím –, dokončí ho Likvidátor. Ten se s tebou ale nikdy nepotká, pokud to nebudeš chtít. Chrání vás to oba. Z dvojky o tobě ví jenom Radost, ale ta se nestará o naše aktivity, má své práce dost a zatraceně ji to uspokojuje. I kdybychom tady měli tvé kolegy z politiky, což říkám ryze hypoteticky, nikdy bych ti o tom neřekl. Já jsem něco jako zpovědník, jsem vázán přísným zpovědním tajemstvím. Pokud provádíš akt z náboženských důvodů a má to nějaká specifika, která ctíš a budeš je po nás vyžadovat, musíš to předem sdělit. Jsme tady na to zvyklí. Jsou tu třeba tři členové Řádu devíti úhlů. Oni mají lidské oběti v podstatě povinné, když chtějí postoupit. Trochu jsem se o to zajímal, to víš, moje práce je vědět.“

Manažer se na chvíli odmlčel. Počkal, až to Jirka vstřebá, a potom pokračoval: „Doporučuju po plodném čase prožitém tady ve trojce nevystřelit hned ven mezi lidi. Tady vystupujeme pěkně pomalu. Odpočiň si ve dvojce, potom v jedničce. Dej si drink nebo kávu, něco si poslechni, aklimatizuj se na nižší tlak a potom vystup na světlo, aby to nebyl takový šok. Jako při potápění: hezky pomalu, dekompresní zastávku, pomalé vynoření. Pod vodou ti to může roztrhnout plíce, tady ti to může roztrhnout psychiku. Takže pomalu…“

„Rozumím…“

„Jak si tě mám tedy zapsat? Číslem?“ zeptal se závěrem Manažer.

„Číslem určitě ne,“ odpověděl až příliš naléhavě Jirka, „zapiš si Král Jiří. Nebo ne, zapiš si Král Herodes, ten se mi líbí, toho mám rád. A budu chtít hudbu. Wagnera.“

„Dobře. Tvoje volba.“

Ze tmy vystoupila Manažerova ruka. Jirka pochopil, že uzavírají smlouvu. Pevný stisk, rozloučení.

Jirka si vzal doporučení o pomalém vystupování k srdci, i když Manažer měl na mysli vystupování po aktu. Ve dvojce se zdržel s Radostí a v jedničce si objednal kávu. Bylo šest hodin ráno a právě začínala poslední noční literární akce Přátel temné strany Bible. Starší muž s šedivým plnovousem a delšími vlasy si srovnal mikrofon a podíval se do prořídlého sálu.

„Milí přátelé svobodného myšlení, dobré literatury a temné strany Bible, abrahamovská svatá Písma jsou plná mimořádně zajímavých postav, kterým se často nedopřává náležité pozornosti. Jednou z tajemných postav tu a tam vyskytnuvších se v Tanachu a Novém zákoně je Baalzebub, v překladu Pán much. V židovském Tanachu je Baalzebub představen jako bůh Ekrónu, rozhodně se tedy nejedná o žádného malého hráče. Sousloví Baal Zebub odkazuje k bohu uctívanému Filištýnci, tedy Palestinci – Baal znamená Pán (ve smyslu nadřízeného, krále nebo boha) a celé jméno je překládáno jako Pán much.

V apokryfní Šalamounově závěti je Baalzebub představen jako princ démonů, který byl původně nebeským andělem a je ztotožňován se Satanem. Způsobuje zkázu prostřednictvím tyranů, vzbuzuje mezi lidmi zájem o uctívání démonů, v kněžích vzbuzuje chtíč, vyvolává války. V gnostické tradici je možné nalézt Baalzebuba jako sekundární jméno pro Satana. Mezi okultisty je Baalzebub představován nepřehlédnutelným množstvím různých výkladů, jednou jako jeden ze tří klíčových padlých andělů, jindy ale překvapivě jako ten, kdo vede vzpouru proti Satanovi. A právě tento moment, kdy je Baalzebub ztotožňován se Satanem a zároveň proti němu/sobě povstává, je po mém soudu mimořádně zajímavý, a to také v kontextu novozákonní výpovědi o rozdvojeném Satanovi, jak hned uvidíme.

Markovo evangelium vypovídá, že zákoníci, kteří přišli z Jeruzaléma, říkali: Je posedlý Baalzebubem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony. Zavolal je k sobě Ježíš a mluvil k nim v podobenstvích: Jak může Satan vyhánět Satana? Je-li království vnitřně rozděleno, nemůže obstát. A povstane-li Satan sám proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, a je s ním konec. Není zcela jasné, zda text ztotožňuje Baalzebuba se Satanem, zda je knížetem démonů míněn Baalzebub nebo Satan. Každopádně představa Satana, který povstane sám proti sobě a rozdvojí se, je mnohem hlubší, než se na první pohled zdá, a přímo vybízí ke komparaci s hinduistickým mysteriem první reflexe a koneckonců i s křesťanským mysteriem Trinitatis.

Podle východních mudrců – zjednodušeně hinduistů – se absolutní vědomí zaměřilo samo na sebe a samo sebe učinilo objektem, čímž se zároveň stalo subjektem. Vznikly dvě části, které proti sobě stály ve vztahu. Jedná (či jednalo?) se o sebeodcizení absolutního Jediného, které tvoří výchozí stupeň tvůrčího dění. Po tomto prvním dělení a objektivizaci nic nebrání/nebránilo dalšímu dělení, diferenciaci, zrcadlení, případně také spojování, prostupování, oplodňování atd. Netvrdí křesťané něco velmi podobného, když se slovy snaží uchopit neuchopitelné a vyslovit nevyslovitelné o mysteriu Trinitatis? Bůh Otec v neskonalé lásce a aktu totálního sebedarování (až sebezmaření) vydává vše a plodí sám ze sebe Syna, který je podle vlivných teologů vztahem v Bohu. Vezmeme-li vážně učení o konstitutivních vztazích, musíme žasnout nad podobností hinduistického i křesťanského uchopení nepochopitelného mysteria.

A nyní nám Ježíš Kristus vyjevuje tezi o prvním rozdvojení Satanově… Bude skutečně Satan, který povstane sám proti sobě, ochromen, nebo takový akt můžeme připodobnit mysteriu první reflexe, po němž následuje tvůrčí dělení a dění?“

Přednášející zakončil otázkou a nechal slova působit na zbytek posluchačů v sále bez dalšího vysvětlování. Vlastně už u stolků zbyli jen tři hosté – Jirka (který měl tento myšlenkový experiment zcela u prdele) a jeden mladší pár (který to měl taktéž, oba totiž mysleli jen na sex). Bylo půl sedmé. Jirka dopil kávu a cítil se připraven vystoupit do světla nového dne. Přestože bylo zataženo, den ho bodnul do očí jako zářivý šíp. Málem oslepl. Jakmile přivykl světlu, vypotácel se na chodník a utrpěl silný šok pohledem na lidi přimračeně spěchající do práce. Roboticky se přesunul domů, spadl do postele a spal i přesto, že ve vedlejším bytě zedníci bourali příčky.

Příběh si můžete také zdarma poslechnout v audio verzi: Audiokniha: Politik, psychopat, zabi*ák

Zdroj:

TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha: Granite Design, 2025 (e-kniha, ihned ke čtení).