Daniel Temnota

Smyšlený románový příběh o nesmyšlené temnotě naší doby. Epizoda čtyřicátá třetí: Viktor, 9. 9. 2021

Tuto epizodu si můžete také poslechnout.

Ráno bylo docela chladné, ale nikoli vlezle, spíše příjemně chladné. Louka pod Strašovem vydechovala absorbovanou vláhu a vydávala skoro omamnou vůni. Chlapi z terénu dorazili na lokalitu, kde je čekalo sečení. Viktor, který řídil, si sundal sluneční brýle.

Pepa: „Ty vole, Viktore, co to máš na voku?“

Viktor: „Ále… nic, vole… Sme se trochu chytli včera. V hospodě, no…“

Dan: „Copák? Řešila se politika, vole? Nebo ženský?“

Viktor: „Ale no prostě du do hospody, jako každou středu, né, normálně s klukama. Jak dycky, vole. Stará syčí jak had, ty vole, že nemáme prachy, že zbytečně utrácim, že mi bude blbě, že se zas pobleju… Takový ty kydy, vole. Normálně, no…“

Pepa: „A voko ti zmodralo, vole, samo, ne?“

Viktor: „Normálně přijdu do hospody, vole, začnem chlastat, dem na šipky, kluci rozdaj karty, první fůra panáků, normální, dobrý… Najednou přijdou ňáký čundráci, vole, tři kreténi s báglama, vole. Bradky, zkérovaný ruce, jeden na báglu mačetu. Sednou si, začnou chlastat. Nic divnýho, ale Tonda, von nesnáší, když někdo sedí v rohu pod ruskou vlajkou, von je na to hrozně háklivej. Tak prostě po třetí fůře panáků přijde k těm debilům a slušně je poprosí – nebo dobře, slušně úplně né, ale celkem normálně je poprosí – jestli by si nesedli jinam. Ty vole, půlka stolů byla volná. Mohli si prostě přesednout. Nikomu by to neublížilo, vole, Tonda by byl happy a klid, vole.“

Dan: „A kdo je Tonda, vole?“

Viktor: „Tonda… Jak ti to mám ve zkratce říct, vole. Tonda to neměl lehký. Byl vždycky trochu prudkej, no a v sedmnácti nešťastně zabil nevlastního fotra. Polák, alkoholik. Mlátil matku. Tonda tenkrát Poláka domrdal a hodil ho do žumpy. No nic, to je dávno. Potom zmizel, byl v cizinecký legii. Dlouho. Asi dvacet let, možná víc. Co tam dělal… Ty vole, ten, když chytne slinu a začne vyprávět, to je peklo, vole. Voni tam tyhle týpky, co neměli co ztratit a byli hodně prudký, voni je tam posílali v první lajně na hrozný jatka. No, Tonda jel bomby, fakt bomby, vole. No nic. Von se pak vrátil do rodný vsi, vole, a prostě vyvěsil vedle hajzlů u prvního stolu ruskou vlajku. Von tam někde v Africe, v ňákym Čadu, vole, nebo tam někde v ňáký tý africký prdeli, von tam byl v nějaký akci a z dvaceti legionářů to přežili jenom dva: Tonda a ňákej Rusák. Byli dost zřízený. Potom se strašně spřátelili, furt spolu, na každý akci vedle sebe. A ten Rusák měl na pokoji vlajku – tu starou červenou, tu sovětskou, se srpem a kladivem – a von si jí hrozně vážil, protože ji jeho fotr nebo děda dostal od starosty vesnice za nějaký zásluhy nebo co. A po pár letech na akci v Somálsku Tondu s Rusákem chytli Somálci, no a Rusáka před Tondou stáhli zaživa z kůže. Tonda měl bejt druhej na řadě, ale stihli ho zachránit kluci z jednotky. Hroznej masakr. Rusáka přivezli bez kůže, vole. Kůži zvlášť.“

Dan: „Ty krávo…“

Viktor: „Nó, a Tonda už potom ňák nemoh do akce, vole, úplně ho to vzalo, a vrátil se domů. Na Poláka v žumpě už se dávno zapomnělo. No, a vyvěsil tu vlajku toho svýho kámoše u nás v hospodě. A ten stůl, u kterýho je vlajka, je takovej jako čestnej, vole. Tam se normálně nesedí, jenom když se někomu narodí dítě nebo když je pohřeb nebo kulatiny a takový ty sračičky, vole. Jinak je prostě prázdnej. To víš, k nám do hospody moc lidí nechodí, tam je prázdná polovina stolů, spíš víc, vole…“

Pepa: „No, a co teda bylo?“

Viktor: „No, Tonda normálně přišel za těma dementama, vole, a jestli by mohli k jinýmu stolu. A ten jeden prej proč? A Tonda, že pod vlajkou je čestný místo, vole. A ten čundráckej dement měl zrovna v ruce cigáro a nenapadlo ho nic lepšího, než ho vo tu vlajku típnout.“

Dan: „Ty píčo, to je zmrd. A co dál?“

Viktor: „Co dál… Za chvíli hospodskej volal benga a sanitu vole, to dál.“

Pepa: „Tonda je domrdal?“

Viktor: „Tonda si úplně v klidu došel pro tágo ke kulečníku vole, sepnul si háro, vzal tágo a všichni věděli, že je po ptákách. Napřáhnul se, já čekal, že ho normálně rozkřápne, že tomu dementovi normálně praskne škeble tou ránou, vole. No, ale dement vylít, votočka, bum, bum, dvě rány, Tonda na zemi, ani nevím jak. Bum, bum, další dvě rány, Honza leží taky. Hroznej fofr. Než se stihnu zorientovat, leží i Jára. Čumím dolu, jak tam ležej v lajně – ty vole, jak zajíci po honbě – čumim dolu, nechápu, kouknu před sebe, prásk! Rána, vole, jak z děla, černo, vole, a najednou ležim a čumim do stropu. Nechápu. Benga, sanita, já jedinej jsem zůstal v hospodě, Tonda, Honza a Jára nocovali ve špitále, vole.“

Dan: „No, a co benga, zabásli je? Co hospodskej?“

Viktor: „No, hospodskej vypověděl, že to celý měl na svědomí jenom jeden z nich, ty dva další jenom seděli a popíjeli pivo. Ani to s nima nehlo, vole. Jak to skončilo a my tam všichni leželi v řádce jak brambory, vole, tak si prej vobjednali zelenou, pak ještě jednu, zaplatili a normálně vodešli. Von se bál jim bránit, vole. Prostě je nechal. A benga dojeli až deset minut potom, to víš, k nám to je daleko.“

Pepa: „Tak aspoň, že jste uhájili tak ňák tu čest tý vlajky…“

Viktor: „No… Ani né, vole. Voni ji strhli, hodili na zem a pochcali, vole.“

Dan: „To jsou zmrdi, vole!“

Pepa: „To není normální, vole, co dneska čundruje za debily. Za nás byl čundrák charakter, vole, ryzí člověk!“

Dan: „Přesně, vole… Kam to spěje…“

Příběh si můžete také zdarma poslechnout v audio verzi: Audiokniha: Politik, psychopat, zabi*ák

Zdroj:

TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha: Granite Design, 2025 (e-kniha, ihned ke čtení).