Smyšlený románový příběh o nesmyšlené temnotě naší doby. Epizoda čtyřicátá: Jirka
Tuto epizodu si můžete také poslechnout.
Pozitivní motivace? Tomu se Jirka vždycky smál. Podle něho na zaměstnance efektivně funguje jen strach a výhružka snížením mzdy. Na to ovce slyší, to je vyděsí a zařadí pěkně do lajny. Moderní management? Pochvala? Blbost. Když na kurzu moderního managementu v ekologii – nutno podotknout: na drahém, velmi drahém kurzu moderního managementu – slyšel o pochvale jako skvělém motivačním nástroji, který je navíc zadarmo, kypěla v něm žluč, vařilo se to v něm, nejraději by přednášejícímu rovnou nafackoval (ještě lépe zařízl). Pitomec, co nezná lidi. Snížit mzdu, to je nástroj! Ještě že ten předražený kurz spláchla neziskovka z dotace a k tomu zbyla malá domů. Jak si Jirka na chytré financování kurzu vzpomněl, přinutilo ho to k nepatrnému úsměvu, sotva znatelnému pokývnutí hlavou a mírnému spuštění koutků v grimase sebeuznání. Málem by si poblahopřál k vlastní genialitě, ale vyrušila ho Lenka: „Jirko, porada už začala, čekáme na tebe.“ Vzpomněl si, že už deset minut měl být o dvě místnosti vedle a kartáčovat lidi, co se do nich vejde. Zvedl se, ostře se podíval na Lenku S. a vyrazil ze dveří.
„Jak už někteří z vás ví, finanční situace není dobrá,“ rozohnil se Jirka v plné zasedačce, „vůbec není dobrá. Je pouze jedno řešení. Všichni, co tady sedíte, půjdete ještě před Vánocema na pracák. Normálně se tam přihlásíte a budete tam přibližně do dubna, kdy by měla dojít větší část dotace na mokřady. To samozřejmě neznamená, že nebudete chodit do práce! Je tady strašná spousta práce a tu prostě musíte přes zimu udělat. Jsme ve skluzu skoro ve všech projektech. Pokud by některá z firem, které pravidelně darují větší částky přispěla na Vánoce nečekaně víc, dostanete k podpoře ještě něco bokem, ale to rozhodně neslibuju, tak s tím moc nepočítejte.“ Jirka byl sice malý a docela drobný člověk, ale když hovořil k místnosti plné vystresovaných lidí, úplně se fyzicky rozrůstal, jako by se vytahoval a nabýval na objemu, zvětšoval se přímo před očima. Napjatá atmosféra v zasedačce nepovolila, ba naopak: vypjala se u každého podle jeho finanční situace. Mozky zaměstnanců běžely naplno, analyzovaly, počítaly, vyhodnocovaly a většině přítomných odhalily nepříjemnou pravdu, totiž že 60 % už tak nízké mzdy – které snad poskytne pracák – jim prostě nepokryje základní potřeby.
Jirka navenek vystupoval jako levicově smýšlející politik, který vyznává ekonomické paradigma sociálně-tržního hospodářství s velkým důrazem na korektiv sociální spravedlnosti, až rovnostářství. Prezentoval se jako lidumil, který by se nejraději rozdal pro druhé. Uvnitř byl ale sžírán ryze pravicovou chamtivostí po vlastnění a vládnutí. Jeho levicová póza byla reklamou, politickým tahem, pečlivě prezentovanou lží. V neziskovce to věděli všichni. Nový zaměstnanec to poznal do týdne. Nejprve s tím vnitřně bojoval, protože čekal něco zcela jiného, po týdnu mu nezbylo, než to přijmout, nebo odejít. Jirka uměl perfektně vycítit, kolik může zaměstnanci ubrat, aby to ještě přežil a nedal výpověď. Větřil jako vlk, finanční vlk, a ukusoval, aby nenechal nic, bez čeho se ovce obejde. Okousanou ji potom nechal pracovat. Měl ji v hrsti, tak to měl rád. Vládnul.
První se k reakci odhodlala Jiřina sedící vzadu u prasklé zdi pod obrázkem zimní Šumavy. „Jirko, já už takhle jedu na krev, tohle už prostě nedám. Já to s dětma neutáhnu, já mám svoje složenky, to prostě nejde,“ pronesla sklesle. Ostatní zvedli zrak k Jirkovi, jako by čekali, že snad povolí a nějak je to zachrání, zároveň ale dobře věděli, že se to nestane. Pod mocnými oblouky Jirkova hustého obočí, které trčelo vpřed a stýkalo se na nad nosem, Jiřinu propíchly jeho pronikavé oči.
„Podívejte se na tu tabuli,“ začal Jirka křičet a obrátil se směrem k bílé tabuli, na níž byla nepřehledně napsána čísla končící červenou číslovkou mínus sto padesát tisíc. Vymrštil pravici z pod stolu, jako by chtěl hajlovat, a začal zběsile mávat směrem k tabuli a potom k překvapeným posluchačům, kteří nestíhali kopírovat očima jeho prudká gesta. Všem bylo jasné, že finanční popravu nikdo nezastaví, neoddálí ani neztlumí. Jiřina pozorovala jeho gesta a v hlavě si mechanicky opakovala jedno slovo: zmrde, zmrde, zmrde, zmrde… Pořád dokola. Pepa si představoval, jak by Jirku sestřelil z otočky (kdyby ji uměl). Výskok, otočka, brutální kop na žebra. Potom zakleknout a kladiva. Do bezvědomí. Na Viktora v jeho mysli opět vyskočilo hypoteční strašidlo následované naštvanou matkou, jejím debilním přítelem a rezignovanou manželkou, která otálí s otěhotněním kvůli špatné finanční situaci. Raději si vzpomněl na Lenčina krásná ňadra. Hned se mu ulevilo a musel si dát nohu přes nohu. Šiška myslel na jointa, ten totiž rozpustí veškeré chmury. Představoval si, jak si ho zapaluje, jak vtahuje tu slast, jak mu to stoupá do hlavy, jak ho to uklidňuje, jak se najednou usmívá a na monitoru hledá záložku s pornem. Dan to čekal. Přesto vnitřně tituloval Jirku nejtvrdšími vulgaritami, jaké zná. Lenka S. byla asi v nejhorší situaci ze všech: sama byla naštvaná stejně jako ostatní, ale aby si zachovala místo ředitelky neziskovky, musela tento Jirkův krok obhajovat.
„Podívejte se,“ začala Lenka, aniž by věděla, jak bude pokračovat, „není to poprvé, někteří z vás, co jste tady dýl, už na pracáku byli vícekrát, no tak to jednou přežijem, né?“ Konfrontačně rádoby uklidňující tónová směs jejího hlasu odezněla bez odpovědi, což ji znejistělo a posluchači propadli do ještě většího rozčarování. V hlavách přítomných se „zmrde jeden zasranej“ změnilo v „ty bezpáteřní píčo“ v různých modifikacích podle slovní zásoby aktérů.
Příběh si můžete také zdarma poslechnout v audio verzi: Audiokniha: Politik, psychopat, zabi*ák
Zdroj:
TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha: Granite Design, 2025 (e-kniha, ihned ke čtení).
Celá debata | RSS tejto debaty