Smyšlený románový příběh o nesmyšlené temnotě naší doby. Epizoda třicátá sedmá: Lenka P., 20. 1. 2021
Tuto epizodu si můžete také poslechnout.
Lenka byla na rozdíl od Jirky upřímně ráda, že Jirka volby nevyhrál, a měl teď díky tomu mnohem více času na ni. Říct mu to samozřejmě nemohla. Před volbami se děsila, že Jirka vyhraje a ona už ho prakticky neuvidí, a ještě více se se svou introvertní povahou děsila toho, že ji bude tahat na společenské akce jako doprovod. Asi by to neustála ani na neurolu. Odvrácenou stranou její výherní mince bylo, že Jirka měl ustavičně špatnou náladu, nedalo se s ním mluvit a většinou nereagoval ani na smyslné svádění k sexu. Nijak zvlášť jí to ale nevadilo. Nepotřebovala sex, nepotřebovala mluvit, chtěla prostě s někým být.
Její svět byl světem vnitřním. Navenek se příliš neprojevovala, žila si uvnitř sebe samé. Žila v dobrých knihách, troše dobrého vína a za každých okolností kvalitně a poctivě odvedené úřednické práci. Úředničina byla její životní vášní. Nedělalo jí problém zůstat v práci do večera, když bylo třeba. Naopak si to užívala. Přemýšlela si o příběhu poslední přečtené knihy, se strojovou přesností zpracovávala čísla a systematicky odkrajovala naloženou porci, jakkoli velká byla. Nikdy neudělala chybu, na tom si zakládala. Rodiče ji vychovávali na přesnost a na výkon. Vše to později promítla do kvalitní úředničiny. Dokonce jí ani moc nevadilo, že měl Jirka poměr s její kolegyní – taky Lenkou, se kterou sdílela kancelář. Uklidňoval ji fakt, že u druhé Lenky Jirka nikdy nepřespal. Ihned po sexu si šel po svých. Jirka s Lenkou P. vlastně nežil: měli každý svůj byt, ale často přespávali spolu v jednom z nich; oficiální nastěhování k sobě se ale nikdy nekonalo.
Lenka chtěla být s každým zadobře, nikdy nikoho nepomluvila – dokonce se toho bála –, pokud mohla, každému pomohla. Těžko říci, proč ji opustil manžel, proč ji Jirka nechtěl oficiálně přiznat, proč se s vlastními dětmi vídala jen každý druhý víkend. Prostě se to tak nějak seběhlo. Lenka hrála vždy pasivní vedlejší roli. Když se rozváděla, nenašla v sobě sílu bojovat o děti a pasivně přijala výsledek. Mrzelo ji to. Ale byla už taková.
Ze všeho nejraději měla večerní vanu. Přišla z práce příjemně unavená, udělala si bylinkový čaj, v koupelně zapálila svíčku, napustila teplou vodu a vklouzla do ní. Vydržela tam hodinu i dvě, někdy dokonce déle. Dopouštěla si teplou, usrkávala čaj a bylo jí dobře. Byla v bezpečí a vychutnávala si svůj vnitřní svět. Když měl Jirka přespat u ní, většinou přišel po osmé hodině, vypil si to své a mezi devátou a půl desátou usnul na gauči s otevřenou knihou z politologie nebo ekologie. Lenka byla ráda, že už je klid, že je Jirka poblíž, že dnes už je po všem. Ponořila se hlouběji do svého vnitřního světa. Tiše si pustila svou oblíbenou skupinu Znouzectnost. Jirka ji nesnášel, nepovažoval to vůbec za hudbu a v jeho přítomnosti tu zvukovou idiocii nesměla pouštět. Když usnul, konečně mohla, ale raději velmi tiše.
Hodně vzpomínala, měla krásné dětství, tenkrát – přestože byla totalita – bylo všechno tak, jak mělo být. Vzpomínala na kamarády: jeden – jmenoval se Mirek, hezký blonďatý kluk, hrál na bicí – nyní žije v Kanadě, učí tam na univerzitě, je uznávaný v oblasti chemie; druhý z party – černovlasý, černooký Luboš, kluk pro každou rošťárnu – dnes dvakrát rozvedený, potřetí ženatý, pět dětí se třemi ženami; dále tam byla nejlepší kamarádka Katka, skvělá holka, později se zbláznila do focení, zemřela už ve čtyřiceti letech na rakovinu prsu; poslední z party byla Naty, holka s největšími ňadry, co kdy svět viděl, vzala si boháče, žijí ve Švýcarsku, nemá s ní žádný kontakt. Vzpomínala na vesnici u babičky, na vůni koláče, na letní snídaně: jahody s mlékem a cukrem, vzpomínala na motýly, kterých tenkrát bylo stokrát víc a hráli všemi barvami, na svobodu, kdy s dětmi ráno vylétli, kam se jim zachtělo a vrátili se až večer, hladoví, špinaví a dokonale šťastní. Vzpomínala, jak plánovali, že se budou pořád scházet a jejich děti, že si jednou budou hrát spolu a oni budou pořád ta skvělá parta. Čas to všechno zpřeházel. V dospělosti se nesešli ani jednou. Jejich děti se nikdy neviděly. Sny se rozplynuly, vyvstaly nové…
Lenka se domnívala, že je v Jirkově přítomnosti v bezpečí. Netušila, že to bylo právě naopak. Když vstoupil do bytu, šance, že skončí rozsekaná v igelitových taškách, vzrostla asi tisícinásobně. Na gauči pod knihou spala hluboká temnota (s propastně zející prázdnotou tam, kde bývá empatie) schopná všeho zla. Jirkova psychopatická narcistní mysl mohla přijít s jakýmkoli nápadem, který by pro Lenku znamenal všechno ostatní, jenom ne bezpečí. Nakonec ale i Jirka potřeboval nějaké zázemí a patrně by si ho nebyl vědomě narušil. Jisté to ale nebylo…
Příběh si můžete také zdarma poslechnout v audio verzi: Audiokniha: Politik, psychopat, zabi*ák
Zdroj:
TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha: Granite Design, 2025 (e-kniha, ihned ke čtení).
Celá debata | RSS tejto debaty