Daniel Temnota

Varování: 18+ barvitý popis vraždy. Smyšlený románový příběh o nesmyšlené temnotě naší doby. Epizoda třicátá čtvrtá: Jirka, 24. 12. 2020

Tuto epizodu si můžete také poslechnout.

Akt z čirého vzteku se konal symbolicky 24. 12. 2020. Nebyl to záměr, prostě se konečně našla oběť. Jirka zamířil rovnou do trojky. Vyměnili si s Manažerem vedle malého vánočního stromečku krátký dialog z nutnosti a bez otálení vstoupil do komnaty, kde už vyhrával Wagnerův Tannhäuser. Záře místnosti ho znovu odzbrojila a mírně uklidnila. Uvědomil si, že není třeba spěchat. Oběť seděla na židli uprostřed komnaty. Na první pohled se jednalo o těžce mentálně postiženého muže. Jirkovi to absolutně nevadilo.

Po prvotním uklidnění září komnaty ho přepadlo náhlé silné vzrušení. Nedokázal se udržet. Přistoupil k oběti, uchopil ji zezadu za vlasy a přiložil svůj obětní nůž. Chviličku počkal, aby si o něco déle vychutnal ten slastný pocit vlastnění cizího života. Chtěl říznout, ale byl schopen si v návalu vzrušení uvědomit, že může oběť pořádně potrápit. Obešel ji. Chvíli se jí díval do očí a potom bez rozmyslu bodl svůj obětní nůž do pravého oka. Vteřinu se nedělo nic. Po vteřině přišel příval řevu a krve. Jirka nepřemýšlel, utápěl se v náhlé extázi a bodal dál. Nejdříve do levého oka, potom několikrát do břicha, nakonec do krku. Teprve potom oběť znovu obešel, uchopil za vlasy a podřízl. Jirka konečně dosáhl kýženého uvolnění. Konečně ze sebe vybodal tu zlost, kterou v něm vyvolaly zpackané volby. Otřel si obětní nůž o poslední zbytek nezkrvaveného oděvu – pravá nohavice kalhot oběti – naposledy si hluboce zařval a otočil se, aby opustil komnatu.

V tom ho ale přepadla druhá vlna vzteku a zároveň vzrušení. Dvěma kroky se vrátil k tělu, klekl si k němu a bodal. Bodal do rytmu hlasitého Tannhäusera. Hudba hřměla a odrážela se od zrcadel stejně jako cákance krve, které už pokrývaly všechny stěny včetně stropu. Jirka byl kompletně zbrocený krví, ale ještě neměl dost. Druhá vlna vzteku sebou přinesla agresi nahromaděnou z časů dlouho před volbami, snad ještě z dětství, kdy ho ve škole šikanoval o rok starší a o hlavu větší kluk. Jeho běsnění nebralo konce. Nakonec už nebylo do čeho bodat. Jakmile zlomil čepel obětního nože o zrcadlo na zemi, teprve tehdy se uklidnil a spadl na záda. Těžce a rychle dýchal, celé tělo mu slastně vibrovalo, mokro v rozkroku ho upozornilo na to, že se v průběhu bodání udělal. Teprve teď byly volby definitivně za ním. Ležel na zádech a zíral na sebe v zrcadle na stropě.

„A co?“ zařval. „A kurva co?“ Jako by odpovídal sám sobě, svému vnitřnímu hlasu, svému svědomí, nebo čemu, co najednou dotěrně zevnitř rušilo jeho přirozené ukojení. „A co má kurva jako bejt?“ řval znovu. „Člověk? A co je kurva člověk?“ Něco v něm mluvilo proti němu samému, byl to nesmírně hnusný pocit, který nejenže vtrhnul na scénu hned po pocitu totálního tělesného uspokojení, ale dokonce ho náhle úplně nahradil a z pocitu blaha byla najednou hlava plná výčitek. Nikdy před tím to v takové míře nezažil. Bylo to odporné a nešlo tomu uniknout, protože to bylo v něm. Bylo to snad Vánocemi? Nebyly to vnější výčitky – těm by se jenom smál – byly to jeho vlastní, vnitřní výčitky, proti nimž se neuměl, nebo snad dokonce nemohl bránit! „Co to kurva je?“ řval a zíral na sebe do zrcadla. „No tak jsem ho rozsekal, no… To se toho kurva stalo!“ řval a bojoval sám se sebou. Ty nechutné výčitky mu úplně ovládly myšlení. Už vůbec nevibroval. Vlhko v kalhotách už nebylo slastné, ale odporné. Cítil se strašně špinavý, až do morku kosti špinavý. Prosáklý jedovatou krví oběti až na dřeň. Celé se to obrátilo proti němu. Proti němu! „Zasraný svědomí, kurva fix! Co to, kurva, je? Co mě to soudí? Co mě to sere?“ Z pocitového vrcholu spadl na pocitové dno. Co bylo ale nejhorší – vlastním přičiněním; lépe řečeno úkonem vlastního čehosi, co doposud považoval za pochybné, pokud vůbec reálně existující a rozhodně pro něho neplatící, totiž svědomí. Ovšem to, co považoval za neexistující nebo neplatící, ho najednou velmi reálně zasáhlo. Zjistil, že to existuje a bohužel to platí i pro něho.

Když likvidátor vedle v místnosti zaslechl hrozný řev oběti s nožem v pravém oku, zesílil si hudbu a spokojeně čekal. Po přesně vymezené době – ani o minutku dříve, ani o minutku déle – vstoupil do komnaty, uznale pokývnul nad výmluvností rudé scény a dal se do úklidu. Kromě Manažera nikdo nevěděl, že obětí byl postižený nemanželský syn známého rumunského mafiána (jenž měl na svědomí asi pět desítek životů), který svého retardovaného potomka nenáviděl a jednoduše ho prodal lovcům obětí.

Příběh si můžete také zdarma poslechnout v audio verzi: Audiokniha: Politik, psychopat, zabi*ák

Zdroj:

TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha: Granite Design, 2025 (e-kniha, ihned ke čtení).