Daniel Temnota

Smyšlený románový příběh o nesmyšlené temnotě naší doby. Epizoda třicátá první: Zdeněk, 3. 11. 2020

Tuto epizodu si můžete také poslechnout.

Jestli měl někdo před volbami hodně práce, byl to vedle Jirky také Zdeněk. Jeho úsilí vrcholilo, zatímco průzkumy voličských preferencí už jednoznačně ukazovaly, že Jirku a jeho tým čeká debakl. Pro Zdeňka to bylo nesmírně stresující a frustrující, i když to vlastně očekával. Byl ale soutěživý typ a pracovat na něčem usilovně mnoho měsíců s výsledkem posledního losera ho neskutečně vytáčelo. Snažil se to ještě zvrátit. Kampaň na sociálních sítích proběhla podle plánu. Množství lajků bylo tristní, ale ostatní partaje na tom nebyly o nic moc lépe. Kontaktní kampaň na náměstích také proběhla podle plánu. Rozhovory s jednotlivci byly z hlediska masového záběru rovněž tristní, ovšem i v této oblasti na tom ostatní partaje nebyly lépe. Poslední nadějí byl kobercový nálet v podobě billboardů. Zdeněk s Jirkou se po dlouhých sporech rozhodli pro negativní pojetí: Jirka se měl na billboardech mračit. Poselství mělo znít: Situace není dobrá. Krajina vysychá. Politika je zkorumpovaná. Společnost je znechucená. Zamračený spasitel Jiří Král má řešení. On je tím řešením.

Zvolili velmi riskantní strategii: zatímco ostatní obličeje kandidátů visely rozeseté po Plzni už několik měsíců a některé už silně vybledly a v rozích se odchlipovaly od desky jako kraje nakrojeného buřtu nad ohněm, Jirkův zamračený obličej zaplavil Plzeňský kraj až týden před volbami. Byl to nesmírně sebevědomý tah, hodný Krále. Mračící se Jirka byl najednou všude. Na billboardech, na plakátech, na autobusech, dokonce byl omotán i na sloupech veřejného osvětlení. Letáky s Jirkou se válely i po zemi. Lidé po něm bezostyšně šlapali. Tolik Jirků ještě Plzeňský kraj neviděl. Místostarostka Tachova z toho měla závažné psychické ataky, neboť jí při každém pohledu na Jirku – a že jich v Tachově bylo – hlodalo svědomí, vždyť svému manželovi zahnula jen dvakrát: poprvé to bylo před dvaceti lety těsně po svatbě se svým předchozím přítelem a podruhé to bylo s Jirkou v autobuse polepeném zahrádkou.

Většina lidí jedoucí mastnou tyčí na šestou do práce Jirkův podmračený výraz naprosto ignorovala a nechala svůj sotva probuzený bezvýrazný pohled spočinout na reklamách se spoře oděnými mladými ženami, ať už to byla upoutávka na podzimní akci v Obi se zahrádkářkou v bikinách nebo reklama na nové sauny v Mountfieldu s nahými dívkami, kterým jen akční cenovka zakrývala hladce vyholený klín. Jirkovo mračení nezaujalo kromě místostarostky Tachova téměř nikoho. Mnoho lidí se po volbách divilo, že Král vůbec kandidoval, nevšimli si toho. Zatímco Pánek se křenil jako školáček na fotce z první třídy a ostatní viditelní kandidáti se tlemili, jako by vyhulili půl kila trávy, Jirka z plakátů vyhrožoval, že zastaví rozšiřování sjezdovek, zastaví vysušování krajiny, zastaví rozkrádání veřejného majetku, zastaví Starosty…

Zdeněk tušil, sakra dobře tušil (až věděl), že to nebyl dobrý nápad, ale hádat se s platícím Králem nebylo přesně to, čím se chtěl zabývat. Přistoupil na jeho hru. Když se projížděl ve svém velkém černém naleštěném BMW Plzní, jako by se na něho celá Plzeň mračila, jako by na něho padala, jako by ho ty hnusné billboardy svíraly, jako by ho ty debilní Jirkovy pohledy drtily ve svěráku. (Mimochodem ho znovu v noci pronásledovaly sny, kdy před někým utíká, ale je strašně, strašně pomalý. Kde jsou ty časy, kdy se mu zdávalo, že létá?) Musel víc pít. Normálně před řízením auta moc nepil, ale teď nebylo vyhnutí. Dva panáky whisky k snídani, dva k obědu, jeden k odpolední lajně kokainu. Ty oči psychopata ho drtily všude, kam se hnul. Plzeň byla zamořená mračícím se Jirkou. Den před volbami jel navštívit rodiče do Rokycan. Utrpěl šok. Rokycany byly zaplaveny tím šílencem ještě hustěji. A všechno to zařídil on. Nikdo jiný, než Zdeněk, za tu spoušť nemohl. To královské hovado ho atakovalo každých sto metrů. Musel zastavit, dát si z palubovky druhou lajnu odpoledního kokainu a přihnout si whisky. Nedokázal dojet k rodičům, aniž by se posilnil a alespoň trochu uklidnil. „Mea culpa!“ řval za volantem a proklínal se, „mea culpa! Moje zkurvená, vyjebaná chyba!“ Zatímco většina lidí Krále na billboardech naprosto ignorovala, on to nedokázal. Tak šílenou úzkost ještě nikdy nezažil, nemohl dýchat, cítil strašný tlak na hrudi, nechápal, co se to v něm děje. Cítil se za ten bordel plně zodpovědný. Chtěl se lidem omluvit, chtěl se kát, chtěl prosit o odpuštění, chtěl někam zmizet. Zrychlil, aby už byl konečně u rodičů. A přesně sto sedmdesát metrů před domem rodičů stála policejní hlídka.

„Dobrý den, pane řidiči, silniční kontrola. Občasný průkaz, řidičský průkaz, doklad o pojištění vozidla a sem mi dýchněte.“ Z autorádia naladěného na frekvenci Radia Spin zatím zněla skladba mladých pražských raperů s příznačným názvem „Mrdat benga“.

Po pozitivní dechové zkoušce policajti udělali rovněž test na drogy. Vysoká pokuta, ztráta řidičského oprávnění na pět let. Ne že by Zdeněk neměl na osobního řidiče, ale své BMW si prostě rád řídil sám. Kvůli Jirkově psychopatickému pohledu teď pět let nebude.

Příběh si můžete také zdarma poslechnout v audio verzi: Audiokniha: Politik, psychopat, zabi*ák

Zdroj:

TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha: Granite Design, 2025 (e-kniha, ihned ke čtení).