Daniel Temnota

Smyšlený románový příběh o nesmyšlené temnotě naší doby. Epizoda třicátá: Jirka, 21. 10. 2020

Tuto epizodu si můžete také poslechnout.

V rádiu vysílali pořad o politické korektnosti a jakýsi komentátor – mimochodem, kdo může být větší nula než komentátor? pomyslel si při poslechu Jirka kralující ze své kanceláře – hodnotil etiku a morálku některých vysokých politiků. Jirka se u témat kroužících kolem etiky vždycky pozastavil. Připadala mu směšná a zároveň zvláštní, tajemně nejasná. Nikdy nechápal, proč by on něco měl nebo neměl dělat. Kdo to do prdele může jemu stanovit? Kdo rozhoduje o jeho činech? Kdo se má co srát do hájemství jeho rozhodování? On přece vždycky jedná tak, jak je to nejlepší pro něj. On je král a král se názorem poddaných prostě nezabývá. Od malička byl vědomě dominantní, ostatně narodit se jako Král musí něco znamenat. (Ve skutečnosti to opravdu něco znamenalo: Jirka Král totiž – aniž by to věděl – byl přímým pokrevním potomkem biblického krále Heroda v mužské linii. Herodes miloval kralování a zabíjení, ale ani on – stejně jako Jirka – za to tak úplně nemohl, ty vládnoucí a zabíjecí geny prostě zdědil.)

Jirkovi připadalo naprosto absurdní, že někdo chce něco udělat, ale neudělá, protože to není takzvaně etické. Jaký nesmysl! Jak průhledné ovládání otroků. Jak to mohou nevidět? Jirka opět nechápal ubohého komentátora. Další ovce, pomyslel si, co by jí bylo líp, kdybych ji zařízl. Hezky pomalu, posvátně, klidně. Zaříznout, vyhodit. Král se nezabývá etikou a zákon ho zajímá jen tehdy, když je vymahatelný. Jirka se vyznačoval povýšeností a zjevným pohrdáním lidmi, zvláště těmi, které k ničemu nepotřeboval. No a co? Je proto takzvaně špatný?

Považoval se za neetického a nemorálního člověka, na což byl náležitě hrdý, protože etika a morálka podle jeho soudu nejsou ničím jiným, než efektivním, a hlavně fiktivním nástrojem pro řízení stáda. Jeho arogantní sebevědomí fascinovalo ženy, zejména ty vzdělané, které mířily co nejvýš. Ženy chtějí lvy, chtějí prodlévat po boku krále. Alespoň ty, které za něco stojí, tak to Jirka chápal. Někteří zlí jazykové Jirku pro jeho výrazné charakteristiky označovali za neznaboha nebo bezbožníka, ale to byli v Jirkových očích ještě větší pitomci než průměrné ovce. Nemorálnost a pohrdání ostatními nemá absolutně nic společného s tím, co lze nazvat vztahem k Bohu nebo přemýšlením o Bohu. Jirka se sice rozhodně nepovažoval za křesťana – ostatní náboženství pro něho byla jen vzdálenou ozvěnou polodivokých národů, jejichž cílem je beztak jen Anglie, Francie nebo Německo, a nakonec i statusová konverze ke křesťanství –, ale otázky po první nezapříčiněné příčině, smyslu světa, případně jeho inteligentním stvořiteli si také někdy pokládal. Příroďácké konstrukty o Gaie ho ale rozhodně nijak nepřesvědčily, připadaly mu podobně ujeté jako hinduismus se svou nekonečnou reinkarnací duše. Gaia ale našla stoupenkyně v Petře a v Táně, ty jí přímo žily. Věřit v Boha nicméně podle Jirky určitě neznamená být vázán mravními imperativy a morálními apely vystřelujícími odněkud z výchovou vštípeného svědomí, které by klidně v případě výchovy jinými rodiči mohlo nabádat k opačným závěrům. Mrav a morálka byly pro Jirku mimořádně podezřelé, proměnlivé a pro elitu dokonce škodlivé skutečnosti, vhodné z podstaty věci jenom pro stádo. Jirka vlastně nebyl ani tak nemorální osobou, jako spíše ctitelem panské morálky, té aktivní, povýšené, přezíravé, arogantní a samolibé, té, která vládne. Pro stádo je tady dostatečně debilní morálka otrocká.

Jirkovi se zdálo zvláštní, že v těchto pořadech se vždycky hovořilo o tom, co byl člověk měl nebo neměl dělat, co je společensky žádoucí a nežádoucí, co je mravně správné a morálně dobré, ale nikdy nebylo pořádně zdůvodněno proč. Jestliže totiž u nás je nemravné ošidit kupujícího (například o drobné při vracení nebo navýšením ceny), v arabských zemích je stejné jednání naprosto mravně v pořádku, naopak je to tam pro obchodníka kategorickým mravním imperativem. Jestliže u nás je nemravné mít více žen, pro polovinu lidí na planetě je to ale naopak. Jestliže v Číně je nemravné nesouhlasit s nadřízeným, v Americe je to zavedený folklor. Dobro a zlo se v mnoha oblastech světa obrátí jen pouhým přejezdem přes hranici. Příkladů by Jirka vymyslel stovky. A k tomu je tady ještě diachronní rozměr: to, co bylo před padesáti lety nemravné, bylo před dvaceti lety tolerováno a dnes je to zcela normální. Jiné věci byly zcela normální a dnes jsou mimořádně nemravné až obscénní. Celá etika se jednoduše zdála Jirkovi mimořádně podezřelá, pochybná a chatrná jako domeček z karet. A co teprve morálka? Morální jednání je takové – říká poučka –, které je v souladu se svědomím jednajícího, takže pokud je korumpování v souladu se svědomím korupčníka – a v mnoha případech to tak nepochybně je –, je to morálně dobré jednání. Existuje něco pochybnějšího než kategorie mravného a morálního jednání? Jirka měl jasno. Pro něho takové na vodě postavené pofidérní imperativy nemohou platit. Na druhé straně mu ale vyhovovalo, že jeho podřízení se jimi řídili a ulehčovali mu tím jejich kontrolu. Byl přesvědčen, že etika a morálka byly vymyšleny pro snazší kontrolu ovcí. Pro krále, pastýře a lvy nikdy platit neměla, tak to chápal už od svého dospívání.

Nejvíce ho vždy pobavily ty mylné předpoklady, že politik by měl jít svým vysoce mravným a morálním životem příkladem. Jaký nesmysl! Dokonce soubor nesmyslů. Za prvé: politik dělá politiku a do jeho života nikomu nic není. Politika a osobní život jsou dvě naprosto oddělené roviny. Politik nedělá politiku z důvodu mravní vyspělosti, ale z důvodu politické schopnosti. Za druhé: lidi se neprosadí do nejvyšších pozic metodou Mirka Dušína z Rychlých šípů. Prosadí se vlci, lovci, ti, kterým nevadí jít přes mrtvoly. Za třetí: mravní normy přeci utváří vůdci pro stádo, ne pro sebe. Aby bylo stádo v bezpečí, chovalo se předvídatelně, a aby se mu dobře vládlo. Pokud se politik zaštiťuje etikou, je to pečlivě pěstovaný klam. Tolik etika a politika. Tak tomu Jirka rozuměl.

Jirkova mimořádná ctižádost, která opravdu udivovala jeho okolí dnes a denně, byla bohužel primárně zaměřena do oblasti, která nikoho nezajímá – totiž ekologie. Jen o něco menší míru ctižádosti ale projevoval v politice, a to už byla jiná písnička: politika, to je české specifikum, politika a závist hýbou českou společností jako máloco jiného a Jirka miloval, když mu ovce záviděly, rozplýval se v tom. Sytil se cizí závistí, až jí byl přepodstatněn v naprostou blaženost. Nebylo nic krásnějšího, než nechat se proměnit silnou dávkou cizí závisti a vychutnat si tu chvíli, vyždímat ji do poslední kapky té nádherné emoce – cizí závisti. Vůči kritice – klidně i oprávněné, oprávněnost ho vůbec nezajímala – byl odolný jako resistentní bakterie, dokonce ho dopovala, miloval, když o něm lidi mluvili a bylo mu úplně jedno jak. Pozitivně nebo naopak, to pro něho nehrálo žádnou roli, prostě o něm mluvili, poddaní žvatlali ty své nízké nesmysly o králi, a to mu stačilo. Zároveň byl ale sám závistivý, dokonce velmi závistivý. Záviděl těm, kteří vybudovali velké, dobře fungující firmy a mohli v nich dnes a denně ponižovat desítky, nebo dokonce stovky zaměstnanců. Vládli. Byli to lvi, kteří se mlsně procházeli v obrovské ohradě plné ovcí, které – aby té krásy nebylo málo – nemohly v pracovní době uprchnout z jejich dosahu. Fascinovalo ho to a chtěl to taky. Ačkoli si to vědomě nepřipouštěl, záviděl úspěšným podnikatelům i peníze. Nevědomě peníze miloval, zatímco jeho účty byly stabilně v záporných číslech, které tu a tam nad nulu nakrátko vyšponovala nějaká dotace.

Jirku absolutně nezajímalo, co druhý člověk cítí, bylo mu to úplně ukradené, a naopak se divil, když někdo považoval empatii za dobrou vlastnost. Vnímal ji jako slabost a vůbec jí nerozuměl. On se cítil být středem svého světa, vlastně nejen svého, on prostě byl středem světa. Rád se díval, když někdo trpěl. Vůbec ho netrápilo, co druhý prožívá, vnitřně se mu smál. Někdo by to mohl nazvat psychopatií nebo sociopatií, ale Jirka se chápal jako génius, a i ten nejnižší otrok přece pochopí, že génius se nemusí zabývat názorem druhých. On se nepotřebuje obhajovat, on prostě tvoří.

Před prvním aktem byl docela zvědavý, co bude cítit po aktu. Věděl, že normální člověk by trpěl výčitkami svědomí, a to tak intenzivními, že některé to dožene až k tomu, že se jdou sami udat na policii. Retardi! Jirka se tomu musel smát. Po prvním aktu cítil vzhledem k oběti přesně to, co předpokládal – absolutně nic. Na jiných životech mu naprosto nezáleželo. Sám pro sebe cítil maximální uspokojení, naplnění. Že vyhasl život člověka? To mu bylo jedno, on jeho život teď jistým způsobem vlastnil, měl ho natrvalo u sebe, čímž jeho zbytečnému životu věnoval úplně novou a daleko větší kvalitu. Tak to chápal. Svědomí ho naprosto nelimitovalo. Byl přesvědčen, že to je jen mechanismus ke kontrole pitomců. On žádné svědomí neměl. Proč by také? Svědomí je mravní program natlačený rodiči a školou do hlavy otroka, aby v jeho spolu-vědomí hrály roli vládnoucí třídou vytyčené hranice. Když otrok hranici překročí, ozve se v něm alarm, vyvolá v něm nepříjemný pocit, chce se kát, omlouvat… Takové nesmysly Jirka necítil, a kdyby je cítil, považoval by to přinejmenším za slabost a idiocii, dokonce snad za zhoubnou nemoc dusící osobní kreativitu.

Přesto ale na otázku, proč chtěl zabíjet, neměl odpověď. Přemýšlel nad tím. Mnohokrát a dlouze. To, že ho uspokojovalo kontrolovat něčí život až na hranici smrti, rozhodnout, kdy ho ukončí a potom ho jistým způsobem vlastnit, byla jakási přidaná hodnota, bylo to fajn, ale nebyl to vlastně důvod k zabití. Přesto věděl, že zabíjet chce, toužil po tom, prahnul po tom jako žíznivý člověk po vodě. Jeho akty byly vlastně nezodpovědným jednáním, protože na jednoduchou otázku, proč jedná tak, jak jedná, nedokázal podat jednoduchou odpověď. Vlastně na to neznal žádnou odpověď. Odpověď prostě neexistovala. Nevnímal to jako nedostatek. To, že nedokázal určit důvod svého chtíče, ho nijak neznepokojovalo, prostě to tak bylo… Někdy si připomínal Pascalův výrok: srdce má své důvody, které rozum nepoznává, což je krásná myšlenka, která samozřejmě platí pouze pro elitu, protože poddaní se musí ze svého jednání zodpovídat právě elitě.

Příběh si můžete také zdarma poslechnout v audio verzi: Audiokniha: Politik, psychopat, zabi*ák

Zdroj:

TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha: Granite Design, 2025 (e-kniha, ihned ke čtení).