Daniel Temnota

Smyšlený románový příběh o nesmyšlené temnotě naší doby. Epizoda dvacátá šestá: Třetí úroveň

Tuto epizodu si můžete také poslechnout.

Ve třetí úrovni probíhaly vedle stěžejních aktů také asistované sebevraždy, eutanázie a některé další aktivity nejhlubší úrovně Vyznavačů života. Třetí úroveň byla hranicí, byla prahem. Tam se překračovalo na druhou stranu. Komnata života – jak ji nazvali sami první klienti – byla místnost obložená zrcadly, včetně stropu a podlahy. Člověk marně hledal pevný bod. Všechno se odráželo ode všeho. Velmi efektivně se docílilo naprosté čistoty a likvidace veškeré DNA a nekonečné zrcadlení mělo i hluboce symbolický význam. Místnost byla velmi intenzivně prosvětlená, doslova prozářená. Člověk si tam rozhodně nepřipadal jako ve třetím podzemním patře sklepa, spíše jako v nebi. Světlo zářilo ze stran, seshora i zespodu, odevšad. Člověk se doslova koupal ve světle.

Ve vedlejší místnosti byl při každém aktu připraven Likvidátor, zodpovědný za perfektní vyčištění komnaty po aktu a likvidaci těla nebo čehokoli, co zbylo. Komnata života byla jednoznačně nejzajímavější, nejdůležitější a nejvýdělečnější místností celého komplexního podniku, i když dvojka ve výdělcích také nezahálela. Dříve tam byla hlavní nabízenou službou asistovaná sebevražda, ale poté, co ji v Německu uzákonili jako legální způsob ukončení života, poptávka po službě dramaticky poklesla. Stále ale jezdili zákazníci z Polska a několika dalších zemí, protože lékař nebo zdravotník, který asistuje člověku, jenž se z rozličných důvodů rozhodne ukončit svůj život, riskuje podle legislativy většiny evropských zemí velmi vysoké tresty odnětí svobody. Zatím jen ve Švýcarsku, v Německu, v Japonsku, Kanadě a v některých státech USA pochopili, že situací, které umí ze života učinit peklo na zemi – a nejsou to jen zákeřná táhlá onemocnění – je v reálném životě spousta a někteří to prostě potřebují ukončit. V Německu asistovanou sebevraždu uzákonili pouze pro rezidenty, zatímco ve Švýcarsku platí pro všechny a začala tam fungovat takzvaná sebevražedná turistika. Nevýhodou je ale závratná cena služby. Proto se stále najdou i klienti, kteří zvolí českou společnost Vyznavači života a její třetí úroveň.

Další službou, která dříve lákala klienty, byla eutanázie. I tady poptávka poklesla poté, co ji uzákonili v zemích Beneluxu, ale i v tomto případě je tam služba velmi drahá. Ti, kdo to potřebují ukončit, ale z rozličných důvodů si nedokážou aplikovat jed sami, volí eutanázii, a tedy pasivní způsob odchodu, kdy jim průvodce smrtí sám aplikuje přípravek do žíly. Někteří nemohou, protože už přišli o schopnost pohybu, jiní to odmítají z náboženských důvodů, další na to prostě nemají, ale už potřebují zemřít. Podle většiny etických komisí evropských zemí je to neetické jednání, tedy nesprávné jednání na rovině mravnosti. K rovině morality se samozřejmě vyjadřovat nemohou, protože co je a není morální záleží pouze na soudu svědomí jednajícího, tedy toho, kdo chce nebo nutně potřebuje zemřít. Mnozí lidé prostě nechtějí roky ležet ve vegetativním stavu na eldéence, přidělávat ostatním starosti a naprosto ztratit svou lidskou důstojnost. Další nechtějí trpět nelidskými bolestmi. Jiní se děsí jiných věcí, pro většinu zdravých lidí nepředstavitelných. I toto jsou klienti komplexního podniku, jehož třetí úroveň nabízí širokou škálu služeb.

Ve svých počátcích společnost nenabízela čisté akty, jednalo se právě o zabití těch, kteří si zaplatili eutanázii. Chytře vymyšlená služba: platil lovec i oběť. Jenomže později si chtěli klienti připlatit a ukončit život zdravého člověka, nikoli ležáka, který už byl vnitřně defacto mrtvý. Teprve s touto poptávkou – někdy od roku 2014 – se začaly organizovat skutečné akty. Ale ani v tomto případě se činnost společnosti nedá eticky černobíle odsoudit, vždyť mnozí z obětí jdou do hry dobrovolně a řeší tím bezvýchodnou ekonomickou, vztahovou nebo psychickou situaci. Pokud by chtěl někdo hodnotit etiku tohoto podniku, musel by zpracovat kolosální promyšlené dílo.

Manažer o těchto věcech často přemýšlel, dokonce si četl odborné monografie o etice a často se o těchto tématech bavil s Radostí. Ve skutečnosti platí, že čím více se člověk ponoří do různých etických myšlenkových směrů, tím nejednoznačnější odpovědi nalézá, a to Manažerovi vyhovovalo. Zjistil, že různé etické myšlenkové linie na otázku po dobrém jednání odpovídají po svém: pro hédonistu je dobré jednání to, co způsobuje slast a odstraňuje strast (a to ve skutečnosti vůbec není tak primitivní, jak to na první pohled vypadá); pro utilitaristu je dobré to, co naplňuje čtyři principy: utility, následků, slasti a sociální; pro aristotelského etika je to ctnostné jednání, které vede ke zdařilému životu ve svém celku; pro aristotelsko-tomistickou linii je dobré jednání takové, které vede k dobru osoby; pro kantovce je to splnění mravního imperativu; pro machiavellisty je dobré jednání jakékoli, které vede k vytčenému cíli, klidně i násilné; podobně pro zastánce etiky Nietzscheho typu, která nesmlouvavě rozlišuje otrockou a panskou morálku a přímo pohrdá slabšími a oslavuje silné jakožto dobré; příznivci extrémní situační etiky neuznávají žádné normy a předcházející pravidla a posuzují dobré jednání vždy ad hoc; dále je tady náboženská etika s širokou škálou přístupů; komunistický dialektický materialismus a jeho představa o dobru jako třídním boji vedoucím k rovnosti a mnohé a mnohé další. Kdo si potřebuje obhájit své jednání, vždy si najde nějaký z přístupů k etice. A nejlepší na tom všem je skutečnost, že nikdo nedokáže spolehlivě definovat, co je dobro a co je zlo. Všechno jsou to jen pokusy, více či méně zdařilé. Většinou méně zdařilé.

—–

Jeden takový rozhovor s Radostí o etice utkvěl Manažerovi v paměti, a to nikoli pro témata, která otevírali, ale pro skutečnost, že to řešili při dobrém sexu.

Radost: „Víš co, ti lidi ve skutečnosti třeba nechtěj eutanázii, nechtěj umřít, ale chtěj, aby jejich situaci někdo opravdu řešil a pomohl jim. Může to bejt takovej poslední zoufalej pokus o skutečnou pozornost,“ přemýšlela tehdy Radost nahlas při příjemném pomalém milování. Byla nahoře. Užívala si být nahoře a určovat tempo.

Manažer: „Může bejt, ale když to chce někdo důstojně skončit, má na to podle mě právo. Je to jeho život, jeho rozhodnutí. Musíme tam všichni, každej se může rozhodnout, jak tam půjde.“ Manažer byl dole víceméně spokojený, ale nahoře by teď trochu zrychlil, měl chuť na svižnější tempo a tvrdší přirážení.

Radost: „A to má podle tebe dělat doktor? Vždyť ten má člověka zachraňovat a ne zabíjet. Ty bys šel k doktorovi se závažnou nemocí, kdybys věděl, že tě může legálně na základě svýho rozhodnutí zabít?“

Manažer: „No… Je pravda, že by se lidi doktorů asi trochu víc báli.“

Radost: „No, to bys tam třeba přivezl starou matku se srdeční slabostí a on by ti za pár hodin zavolal, že už to nebylo léčitelný a rozhodl se pro eutanazii, kterou rovnou provedl…“

Ve druhé úrovni byla v tu chvíli jen hrstka lidí, přesto k nim do místnosti přišel jeden klient a snažil se přidat. Manažer ho tvrdě odstrčil a výrazem ve tváři jasně ukázal, že žádná trojka nebude. Najednou mu připadalo nesmírně divné řešit etiku umírání ve druhé úrovni. To, co se děje ve třetí úrovni, mu připadalo přijatelné, dokonce vznešené, ale to, co se dnes a denně odehrává ve druhé úrovni, mu připadalo naprosto ujeté. Přibližně šedesátiletý klient s pořádným pupkem a maličkým ztopořeným penisem prskal nadávky směrem k Manažerovi, ale stáhl se a šel hledat jiný pár do vedlejších místností. Aby toho nebylo málo, Manažer si uvědomil, že mu z repráčku za hlavou hraje nesnesitelná muzika, jakýsi moderní chill out. Raději sklouznul pohledem z krásného obličeje Radosti na její ještě krásnější velká pevná ňadra. V tu chvíli slastně zapomněl na hudbu i na pupkáče.

Radost: „Už takhle je mezi doktorama spousta hovad…“

Manažer: „Je pravda, že by medicína asi začala přitahovat i jiný charaktery. Naše klienty třeba.“ Zasmál se. Chytil Radost za půlky a tvrdě stisknul. Snad ho vybudila nedávná přítomnost toho dědka. Snažil se zrychlit tempo, ale Radost udržela to své. Diktovala. Tak to měla ráda.

Radost: „No právě. Ono je hezký, že musí bejt souhlas pacienta, ale jak dostaneš souhlas z člověka, kterej je v bezvědomí? Pod silnejma lékama? Psychicky absolutně mimo? Rozhozenej z toho, co se právě dověděl? To by se strašně zneužívalo. A co teprve dědictví. Přijde vnuk a požádá o eutanázii pro dědu, aby se mohl dřív porcovat medvěd.“

Manažer: „No, prachy jsou mocnej motiv…“ Plesknul ji přes zadek.

Radost: „Člověk by měl umřít tak ňák přirozeně…“ Vrátila mu ruku na postel a přidržela ji, aby mu ukázala, že se jí to moc nelíbilo. Plesknul ji druhou rukou.

Manažer: „Přirozeně? Umělý oplodňování a císařský řezy ti nevaděj a urychlení smrti se ti zdá nepřirozený?“

Do místnosti vstoupila asi čtyřicetiletá notně opilá nahá žena. Manažer znejistěl. Žena byla velmi hezká, velká ňadra s naběhlými bradavkami okamžitě upoutala jeho pozornost, ale vyholený klín neomylně stáhnul jeho oči k sobě. Teď to byla jiná situace, teď by trojku bral. Snažil se na ženu přikývnout, ale Radost se otočila a dala ženě najevo, že ne. Manažer se pohledem skoro až omluvil.

Radost: „Umělko je ale pro život, zatímco eutanázie je proti životu. To je ten rozdíl.“

Manažer: „Pravdou je, že Češi zneužijou všechno, ale stejně si myslím, že o svý smrti může člověk rozhodnout autonomně. Do toho nemá kdo co kecat. Složitější je to u těch postiženejch a v bezvědomí, to jo, to beru…“

Radost: „Takovejch složitejch případů by se dalo vymyslet…“

Manažer: „Někdy maj nesnesitelný bolesti. Ty bys to chtěla? Potom bys byla ráda, že to můžeš důstojně ukončit.“ Znovu ji tvrdě plesknul přes zadeček. Zamračila se, ale bylo zjevné, že se jí to vlastně líbilo.

Radost: „Dneska už jsou tak dobrý tlumící léky, že se dá řešit skoro všechno… Hele, četla jsem nějakej průzkum z Holandska: 90 % mladejch lidí do třiceti let je tam pro eutanázii, ale 98 % lidí v domovech pro seniory a dlouhodobě nemocný je proti. To taky něco znamená, ne?“

Manažer: „No, nevím…“

Radost: „Nakonec by se důchodci zabíjeli jak na běžícím páse a pak by to postupovalo. Lidi v posledním stadiu rakoviny, postižený, IQ pod 80 a už by to jelo…“

Manažer: „To je docela možný, no…“

Radost: „A taky dědictví, že jo… Hele doktore, už mu to píchněte, celá rodina tady čeká na porcování medvěda, něco vám taky šoupnem… Ta zneužitelnost od příbuzných nebo nemocničního personálu by mě docela děsila. A voni taky nakonec ti lidi v těžkejch stavech dost snadno podlehnou nějakýmu tlaku, víš co, hele, dědo, už neblbni a požádej…“

Manažer: „To asi jo, no…“

Radost: „Nebo i ve špitále: pane Novák, stojíte strašný peníze, nechce to důstojně ukončit?“

Manažer: „Asi máš recht. Ale asistovaná sebevražda je něco trochu jinýho. Tohle beru u eutanázie. Ta asistenčka je posunutá zas ještě trochu jinam…“

Radost: „Ty máš rád fantasy literaturu, podívej se na dokument o asistovaný sebevraždě ve Švýcarsku od Terryho Pratchetta. Hodně silný…“

Dál už v rozhovoru nedošli. Manažer začal funět, silou si Radost položil na záda, zrychlil a přitvrdil, začal hlasitě vzdychat, zařval a svalil se vedle ní. Když si odpočinul a Radost odešla, šel do vedlejších místností hledat tu čtyřicetiletou ženu. Našel ji s tím nepříjemným dědkem. Dědek byl překvapivě ve formě. Chvíli váhal. Žena ho vzrušovala, dědek odpuzoval. Pralo se to v něm. Nebylo to jednoduché rozhodování. Stačilo ale jedno ženino přikývnutí a hned se přidal.

Příběh si můžete také zdarma poslechnout v audio verzi: Audiokniha: Politik, psychopat, zabi*ák

Zdroj:

TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha: Granite Design, 2025 (e-kniha, ihned ke čtení).