Daniel Temnota

Smyšlený románový příběh o nesmyšlené temnotě naší doby. Epizoda dvacátá čtvrtá: Viktor, 30. 9. 2020

Tuto epizodu si můžete také poslechnout.

„Ty vole, ten Franta tady chybí, do piče, já jsem sedřenej jak prase,“ procedil Viktor směrem k Danovi skrz zatnuté zuby, když vláčel těžký dubový kůl na lesní oplocenky do prudkého svahu nad Ploučnicí. „Já se z těch kopců poseru, vole, to se nedá. Proč nám Jirka nedá nějaký cigoše z probačky?“

„Cigoše, jo?“ zadýchaně reagoval Dan vláčející o dva metry za Viktorem stejně těžký kůl. „Dyť víš, že neudělaj nic. Ti by nahoru nevytáhli ani jeden, vole.“

Viktor: „No jo…“

Dan: „Mě z toho bolej záda jak zmrd, ty vole.“

Viktor: „Já už je ani necejtim, vole…“

Došli k místu, kde bude stát nová oplocenka. Shodili kůly a svalili se na zem. Těžce oddechovali a z leže civěli vzhůru do korun stromů.

„Pauza, vole. Potřebuju kafe a přestávku,“ funěl Dan.

Viktor: „Moje řeč, vole, pauza. A vůbec, jsou skoro dvě,“ – bylo 13.09 – „takže pro dnešek už na to serem,“ – pracovní dobu měli do 15.30 – „máme taky ňáký práva, ne?“

Dan: „Jistě, vole, takovou hromadu za jeden den, dyť nejsme zvířata.“

Viktor: „Vole, zvířata maj dneska větší práva než my. Dyť my dřem jak barevný, vole, to normálně není možný todleto. Měli bysme mít ňáky vodbory nebo tak něco.“

Viktor vyndal z batohu termosku a dva plecháče. Nalil kávu. Do příjemné vůně lesa se rozprostřela ještě příjemnější vůně silné kávy. Vůně se prolnula s tichem.

Dan: „Hele, koho budeš volit?“

Viktor: „No, ještě jsem se nerozhod, ale asi toho Pánka, ty Starosty, voni už věděj, co a jak, a dělaj to asi dobře. A hlavně to nasere Jirku. Co víc si přát, vole?“

Dan: „Já tomu Pánkovi teda moc nevěřím, ale koho jinýho, že jo? Hele, to víš, že neměli dost lidí do kandidátky, tak tam dali někam na dno Šišku?“

Viktor: „Hóvnó…“

Dan: „No fakt. Ty vole, to by byla prdel, kdyby ho lidi vykroužkovali, čuráka jednoho. Ty vole, to by byl fór. Šiška hejtman!“

Viktor se upřímně rozesmál. „Tak to já ho tam hodim, kokota, to já ho tam zakroužkuju.“

Dan: „No neblbni, tím dáš hlas Spravedlnosti, takže Jirkovi, vole.“

Viktor: „Aha, tak to né. Jebnu tam Pánka.“

Chvilku bylo ticho. Přerušil ho až datel, který s naléhavostí samopalu rozehrál to své.

Dan: „Hele, měli bysme toho Frantu navštívit.“

Viktor: „No jo, měli, nó. Teď se mi to moc nehodí, vole, příští měsíc to nějak dáme.“

Dan: „Oukej…“

Káva stále intenzivně voněla do okolního ticha přerušovaného datlem v pravidelných intervalech. Bylo bezvětří, les kromě datlových náloží neskutečně rychlého rytmu nevydával absolutně žádný zvuk. Dan si dolil šálek.

Viktor: „Já mám teď nervy, vole, se starou. Vona je doma, vyhodili ji z práce. Ta prudí, ty vole, tos nezažil. A hlavně nemáme prachy. Já mam nervy jak kráva. Já bych potřeboval ňákou canisterapii nebo něco…“

Dan: „Ty seš debil, vole! Canisterapii! Ty vole, ty ses zas naučil cizí slovo a teď ho pojedeš furt do kola, vole… Hele, to chce klid, dej si večer pivko, nalej i starý… v klidu si zašukejte, hlavně žádný nervy, nervy tě zničej…“

Viktor: „No jo… Já vim… Když mě už to šukání doma moc nebaví, vole.“

Dan: „Ty vole, tak si dej dva panáčky, vole, ať seš hezky uvolněnej a puste si k tomu péčko. To funguje. To já už takle dělám léta.“

Viktor: „Péčko, jo? To nevim, jestli přes starou projde.“

Dan: „Hele, nejdřiv bude prskat, pak se jí to rozleží v hlavě, dáš ji taky dva panáčky, pustíš to, uvidí pěkný kluky, vole, a už nebude chtít jinak. Věř starýmu orlovi, ten může vo lítání přednášet.“

Viktor: „No tak to já to prubnu, vole.“

Dan: „Budeš nadšenej, uvidíš…“

Příběh si můžete také zdarma poslechnout v audio verzi: Audiokniha: Politik, psychopat, zabi*ák

Zdroj:

TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha: Granite Design, 2025 (e-kniha, ihned ke čtení).