Daniel Temnota

Smyšlený románový příběh o nesmyšlené temnotě naší doby. Epizoda dvacátá třetí: Šiška, 9. 9. 2020

Tuto epizodu si můžete také poslechnout.

„Odvolali mě, protože se mě báli hoši v pozadí, posrali se strachy o svoje zkorumpovaný zakázky a posrali se taky ti, kterejm z toho měla zbejt malá domů,“ rozohnil se Jirka a na čele mu naběhla znatelná žíla. „A posrali se správně, protože až budu hejtman,“ – podíval se přísně na Šišku, jak bude na jeho předpokládanou výhru ve volbách reagovat, připraven ho okamžitě zasypat nadávkami, kdyby uviděl jen náznak váhání – „tak tý chobotnici ty chapadla usekám bez nejmenšího slitování k jejich špinavejm byznysům. Do Vánoc jsou na lopatkách a moc dobře to vědí, ty kurvy špinavý.“

„Oni ale namítaj, že jsi jako primátor s nikým nekomunikoval,“ odhodlal se Šiška kontrovat – ale neopovážil se hledět při tom Jirkovi do očí – „že jsi dělal zásadní rozhodnutí sám a nějak jsi zapomněl, že demokracie je diskuze a hledání konsenzu.“

„Bullshit! Primátor vládne, pokud vím… Co je správně, to dělám rovnou, neztrácím čas nějakou diskuzí s dementama. Běž si diskutovat s těma pitomcema a zkus něco prosadit. Bullshit. Primátor prostě vládne všem!“ Odrazil Jirka vztekle. Šiškovi v hlavě naskočila slavná scéna z Pána prstenů: jeden prsten vládne všem, jeden jim všem káže. Zasnil se a nevědomky se usmál. Jirku to rozčílilo a ještě více se zamračil.

Jirka měl brutální vůli, to mu nikdo nemohl upřít. V mládí, když měl vedle vůle ještě skvělou fyzičku a brutální chuť vyniknout, lezl po horách. S partou tehdy vynikajících českých horolezců zdolal do svých pětatřiceti let hned tři šestitisícovky v Himálaji. Nebyly to ty nejobtížnější, ale dát je jen nalehko bez kyslíku a v rámci přípravy ještě kandidovat do zastupitelstva a jezdit po ekologických konferencích, to už vyžaduje mimořádné nasazení. Málokdo věděl, že na střední škole byl taky juniorským velmistrem České republiky v šachu. Vášeň pro šachy mu předal jeho děda. Dokázal se zcela odpoutat od reality a ponořit se do hry tak hluboce, že kdyby prohrál, snad by i umřel. Tak to tenkrát cítil. Byl skutečně dobrý. Ovšem politika, to byl vyšší level. Jakmile do ní vstoupil, šachy už hrát nepotřeboval. Bojoval s oponenty v reálném boji, a to mu přinášelo násobné uspokojení. Každý politický oponent – ale nakonec i jeho souputníci – po poznání jeho vůle vládnout a nevole vést plodný dialog, útočil nebo mnohem častěji couval. Král totiž hrál svoji životní hru.

„Já se nepotřebuju s nikým radit, já jsem kurva primátor a teď budu kurva hejtman a udělám pro tendle kraj to, co potřebuje. Do prdele, Šiška, vždyť my víme, co je potřeba udělat, zatočit s korupcí, vyléčit krajinu a vrátit politický kormidlo doleva,“ rozeřval se Jirka na Šišku. „Podívej se na výsledky ODS a Starostů: privatizace školství a zdravotnictví, postupný vykořisťování pracujících, to musí skončit! O tom přeci nepotřebuju s nikým diskutovat! Trvale udržitelný rozvoj, mezigenerační solidarita, korektiv sociální spravedlnosti – to vůbec nemají ve slovníku! Jenom hrabat a krást, to uměj, to jim jde, ksindlům feudálním!“

„Máš recht, já stojím za tebou, vždyť to víš…“ pokusil se Šiška uklidnit situaci a definovat svou podřízenost. Dostával z Jirky strach. Potřeboval atmosféru rychle ochladit, protože věděl, že u Jirky nikdy nevěděl.

„Seš málo vyhraněnej, Šiška, musíš se radikalizovat! Lidi jsou paraziti. Zdevastovali přírodu a řežou si pod sebou poslední větev. Úkolem nás, který viděj, je tuhle šílenost zastavit. Ti retardi si myslej, že svět byl stvořenej pro člověka, že jako příroda mu má sloužit. Ty vole, přírodě by bylo bez člověka skvěle! Člověk je parazit a pravičák je dvojitej parazit! Zkurvenej dvojitej kapitalistickej vykořisťovatelskej parazit!“

„Já tohle beru, Jirko,“ opatrně namítal Šiška, „ale napadlo tě někdy, pro koho rostou na stromech jablka a hrušky, když ne pro člověka? Všechno to tak nějak vypadá, že to tady fakt je svým způsobem pro nás…“

„Kurva, Šiška, tenhle antropocentrismus nesnáším, to přede mnou vůbec nevytahuj, víš, že mě to irituje…“ rozeřval se Jirka.

„Sorry, já jen… když na tím tak přemejšlím…“

„Nepřemejšlej, vole… a stůj za mnou! Kdo mě nenásleduje, ten letí, musíš mě následovat ve všem, Šiška! Kurva! Postoje jsou to nejdůležitější! Pevnej postoj, kurva! Nezapomínej!“

Jirka se na chvilku odmlčel, aby popadl dech. Z rádia se ozval nesnesitelně samolibý hlas Tomáše Halíka: „Jsem skeptik a k víře jsem se poctivě propochyboval. Nová varianta koronaviru přinese hlubokou krizi, ale každá krize je zároveň šance. Naše společnost se potřebuje probudit z konzumní slepoty.“

„To je dement, vole, vypni to!“ vyštěkl Jirka směrem k rádiu. „K víře se propochyboval, to se mi snad zdá. Ten jeho Bůh strpěl vyvraždění všech chlapců v Betlémě kvůli narození Ježíše, a to jenom proto, aby potom strpěl jeho brutální umučení? To se Halík asi propochyboval špatně…“ řekl Jirka a při slovech o vyvraždění chlapců v Betlémě jím projel náhlý příval podivně vzrušující nejistoty a zároveň nepopsatelné slasti. Netušil proč.

Šiškovi byl Halík sympatický, ale raději už mlčel a rozhodně se s Jirkou nehodlal pouštět do skoro teologické disputace. Jirka na Šišku upřel svůj podmračený pohled. Co se za těma jeho očima zase odehrává, pomyslel si Šiška. Jirka se často nechal unést vnějším podnětem, ale rychle se opět vrátil k původní myšlence. Šiška dobře věděl, že Jirka sám sebe chápal jako spasitele. Když měl něco upito, říkal to otevřeně. Když měl upito přiměřeně, říkal, že je spasitel přírody, jakýsi „probuzený“, tedy ten, kdo se probudil z environmentální nevědomosti a nahlédl vážnou a dlouhodobou nemoc světové přírody. S oblibou říkal, že je lékař, ale na rozdíl od lékařů léčících lidi, kterých je nespočet, on je lékař přírody a těch je zatraceně málo. Když měl upito hodně, chápal se jako spasitel bez další vztaženosti, prostě spasitel všehomíra. A když uléhal „vožralej pod prase“, skutečně se chápal jako spasitel světa. Spasitel, co už byl primátorem, ředitelem i předsedou a teď bude docela jistě hejtmanem. A potom? Jirka se mezi nejbližšími kolegy netajil svým cílem stát se premiérem, ale svou životní politickou vizi – prezidenta republiky – ještě nikomu neprozradil. Dříve byly chvíle, kdy o sobě Jirka pochyboval: Co když neusedne do hejtmanského křesla? Co když se nakonec nestane premiérem? Co když se mu nakonec nepodaří zaříznout plzeňské stavební firmy? Tak pochyboval dřív. Nyní, když si totálně saturoval své abnormálně velké sebevědomí zabitím v Komnatě života, neměl o svém úspěchu už žádných pochyb. Kontrola života druhého člověka a jeho ukončení ve chvíli vlastního rozhodnutí z Jirky setřásla jakékoli pochyby. Teď byl kompletní. Neměl žádný nedostatek. Byl ukrutně silný a soustředěný. Dokonale připravený vládnout.

Šiška měl z Jirky čím dál větší strach. Už jenom Jirkova přítomnost v něm vyvolávala hrozný stres a nejistotu. Věděl, že to takto nemůže dlouho pokračovat. Na druhé straně ale také věděl, že jinde je v podstatě nezaměstnatelný. Chtěl odejít, ale nemohl, nebylo kam. Ten rozpor ho sžíral. Už nějakou dobu Jirkovi nebonzoval na lidi. Už nějakou dobu nevyvolával mezi lidmi zlou krev. Dokonce se s nimi občas společně zasmál, trávil s nimi dobrovolně více času a zdálo se, že i kolektiv ho přijímá trochu vlídněji. Zatímco dříve ho charakterizovala absolutní servilita vůči Jirkovi, teď už se to říci nedalo. Šiška se prostě měnil. Pomalu, ale jistě, se z něho stával přátelštější, příjemnější člověk. Jirka se také měnil. Pomalu, ale jistě, se z něho stával absolutní predátor.

Příběh si můžete také zdarma poslechnout v audio verzi: Audiokniha: Politik, psychopat, zabi*ák

Zdroj:

TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha: Granite Design, 2025 (e-kniha, ihned ke čtení).