Daniel Temnota

Smyšlený románový příběh o nesmyšlené temnotě naší doby. Epizoda dvacátá druhá: Franta, 17. 11. 2021

Tuto epizodu si můžete také poslechnout.

Probudil se zimou. Třásl se, od úst mu stoupala pára směrem k prohnuté posteli nad ním. V kriminále to s topením rozhodně nepřehánějí. Kdyby Franta nebyl před bitkou v podmínce a kdyby neměl tak pestrou minulost, vyvázl by podle právníka možná jen s podmínkou a doživotním placením náhrad za léčbu, protože ten zmlácený má trvale poškozené zdraví. Kdyby, kdyby… To už bohužel neplatí. Franta vyfasoval osm let natvrdo. Pohledem z druhé strany měl ohromné štěstí, že ho nezabil, protože chybělo opravdu málo, a to by znamenalo až výjimečný trest a znemožnění dřívějšího propuštění za příkladné chování. Osm let. Franta si spočítal kolik je to dní, hodin a minut – byla to strašlivá čísla. Na druhou stranu se to dalo zmírnit: Franta si perfektně pamatoval celý kalendář, každé jméno dokázal okamžitě přiřadit ke dni roku. Byla to jeho chlouba. Oceňovali to všichni od bezdomovce, se kterým prožil nejhlubší deliria ve squatu, po někdejšího primátora Jirku Krále. Schopnost vystřelit datum na jakékoli české jméno vždycky všechny spolehlivě odzbrojila. A tak si Franta tlumil hrozivá čísla trestu myšlenkou, že jde jen o osmkrát projetý kalendář jmen. Ne že by to příliš pomáhalo, ale tonoucí se stébla chytá. A taky si připomínal, že za příkladné chování se mu vězeňská brána může otevřít o roky dříve. To bylo sice velmi lákavé, ale Franta dobře věděl, že příkladné chování mu nikdy nešlo a tady v kriminále dělá mukl buď tátu, nebo mámu. Mámy chodí domů o něco dříve, ale za jakou cenu!

Franta měl životní kliku, že ve chvíli, kdy dokopal jámu na tělo a uchopil ho za nohy, aby ho do ní dovlekl, tělo začalo naprosto nečekaně chrčet. Franta se lekl jako nikdy před tím. Nejdřív ho napadlo, že by ho měl lopatou dorazit, ale rychle si uvědomil, že jestli to přežije, Frantova budoucnost by ještě mohla existovat. Přežil. Bolelo to, ale přežil. To rozmlácené krvavé tělo nějakým zázrakem vstalo z mrtvých. Výlohy na nutné operace poslaly Frantu do finančního bankrotu, ale v něm už přeci dávno byl. Důležité bylo, že nešel sedět za vraždu, ale pouze za těžké ublížení na zdraví, a to je rozdíl. Zatracený rozdíl. Vykopaný hrob mu u soudu trochu přitížil, doznání mu recipročně trochu ulevilo.

Franta se v kriminále poměrně rychle zorientoval. Čas se tam dal zabít několika způsoby: mizerně placenou prací, která umožňovala podívat se ven; sázením (sázky se uzavíraly úplně na všechno, dalo se vyhrát, ale muselo být co vsadit); neoficiálními MMA souboji nebo četbou, která se navíc dala oživit rozhovory s vězeňským kaplanem (trochu magor, ale každé rozptýlení je vítané, a navíc je možné se s ním domluvit na cigárech). Každá z činností měla něco do sebe. Vítanou změnou byly také návštěvy. Ze začátku chodil Viktor s Danem, potom se střídali, později čím dál víc vynechávali a nakonec chodit přestali. Podobně Frantova matka. Tak už to holt chodí… Trest si odpykával ve věznici v jabloneckých Rýnovicích, takže návštěvy to měly daleko. Kdo ale Frantu opravdu příjemně překvapil, byl Šiška: jakmile totiž na Frantu všichni blízcí zapomněli, zjevil se v návštěvní den Šiška, a přestože by to Franta do něj nikdy neřekl, chodil za ním každého půl roku pravidelně až do konce několikrát prodlouženého trestu. A nejen to, nosil dobré jídlo (jenom mukl ví, jakou slastí je dostat šišku paprikáše), cigarety a někdy mu nechal i trochu „živejch“, jak se v kriminále říká mincím.

Franta měl ale štěstí ještě v jedné věci, byl na cele s Patrikem Tkáčem, provozovatelem muklovské sázkové kanceláře. Sázelo se na všechno myslitelné: na barvu bundy, ve které přijde vybraný dozorce do práce, na barvu saka, ve kterém dorazí kaplan, na jídlo k obědu, na počasí a samozřejmě na výsledky zápasů, tam se točilo nejvíce výher a bylo to zdaleka nejoblíbenější mezi mukly. Zápasy ale probíhaly poměrně zřídka, většinou v práci mimo areál kriminálu, kde bylo jednoduché zaplatit dozorce a získat prostor pro pořádný fight. V areálu to bylo obtížnější, ale i tam to někdy šlo. Ve sprchách, dole v prádelně nebo ve vězeňské kapli. Byly tam ale velmi vysoké postihy, takže většina velkých fightů probíhala venku v rámci pracovních výjezdů.

Sázelo se jídlo, cigára, peníze a ve výjimečných případech i pervitin nebo přístup k mobilnímu telefonu. K posledním dvěma se ale dostali jen prověření muklové patřící v kastovní struktuře do nejvyšší kasty – bráhmani. Nejnižší kastou byli nedotknutelní, což byli nově příchozí vězni do doby, než se osvědčili. Mezi bráhmany a nedotknutelnými bylo mnoho kast: fighteři, dělníci, mámy, psychouši, perverzáci (obvykle nepřežili dlouho, byli to prznitelé dětí), veksláci, východňáři, tlamy (to byli Romové) a další. Bachařům se říkalo Jitrnice a ředitel byl Prejt. Za perník a funkční telefon se zvyšovaly tresty, takže to muselo běžet velmi diskrétně. Patrik si nechal Frantu prověřit od spolupracujícího dozorce, přečetl si jeho složku, pořádně ho vyzpovídal a dohodil mu první zápas. Když se Franta osvědčil, získal u Patrika práci. Ono to v podstatě ani jinak nešlo, v jejich cele se celý den přijímaly a vyřizovaly sázky, rozdělovaly se výhry, peníze se pravidelně ukládaly k dozorci a tak podobně. Byl to full time job. Nebylo myslitelné něco takové skrýt před spoluvězněm na cele. Kdyby Franta neprošel prověřením a nebyl by vhodný ke spolupráci, stala by se brzy ve sprchách nehoda a Franta by v rakvi opustil vězení.

Franta vyfasoval distribuci nefinančních výher. Roznášel cigára a trvanlivé jídlo, při společném jídle kontroloval rozdělování výher. Ten, kdo neměl v sázce štěstí, musel své jídlo – respektive to nejchutnější z jídla – přenechat výhercům. Franta brzy pochopil, že v byznyse jede skoro polovina dozorců a někteří z nich se aktivně zapojují i do zápasů. Obecně se tomu říkalo Fight club podle toho filmu s Bradem Pittem. Tam se točily větší peníze, a hlavně tam byla možnost seřezat dozorce a neriskovat navýšení trestu, ovšem těch několik dozorců, kteří se účastnili, byli zatraceně dobře trénovaní a dát jim do držky se podařilo jen málo komu.

Patrik, který to celé vymyslel a léta řídil, byl mezi mukly jakýsi prezident. Vydělával více, než by zvládl venku. Měl slovo mezi dozorci. Dokonce rozhodoval o tom, kdo s kým bude na cele a kdo půjde vychladnout do díry. Ven se mohl s pracovní četou dostat kdykoli se mu zachtělo a rozhodně venku nepracoval. Jestliže se skupinkou šesti muklů vyráželi do terénu dva dozorci, jeden zůstal s pěti mukly na pracovišti a druhý se odebral s Patrikem do společnosti. Patrik mohl mít i neutrální oblečení a venku si zařizoval, co chtěl. Často navštěvoval kamarádky, když nebyla žádná k mání, zašli s dozorcem do bordelu (Patrik platil za oba). Potom se vyřídily formality ve městě a zašlo se na pořádný oběd. Následovala dlouhá odpolední káva – Patrik dobrou kávu miloval, nejraději měl etiopskou a keňskou, ale pravidelně dostával i kávu z Madagaskaru a na tu k němu chodil i oficiální ředitel věznice Prejt – a teprve potom návrat ke skupině a do areálu. Patrikovi nic nechybělo. Nechtěl rodinu, nechtěl povinnosti, nechtěl cestovat. Byl spokojený tam, kde byl, a proto si původně pětiletý trest pravidelně nechával navyšovat kázeňskými přestupky. Po šestnácti letech byl ze všech vězňů, dozorců i managementu ve věznici nejdéle a nikdo o ní nevěděl víc. Dokonce i Prejt se s ním chodil radit. Popíjeli kávu a organizovali spolu chod celého komplexního podniku. Málokdo věděl, že mezi nově stavěnými rodinnými domy na protějším kopci, kam bylo ze západního křídla věznice krásně vidět, rostou dva domy pro Prejta a pro Patrika. Patrik rád plánoval a myslel dopředu: vysnil si klidný důchod v menším, ale pohodlném domě, poblíž svého celoživotního „pracoviště“. Sousední dům byl o mnoho velkorysejší. Prejt oslovil jednoho z nejlepších architektů v Libereckém kraji Víta Koudelku a ukázalo se to velmi dobrou volbou. Dům byl téměř hotov. Stál na nejvyšším místě kopce, odkud byl výhled na celý areál věznice, zalesněné kopce kolem, prosečskou chatu s rozhlednou a impozantní Jizerské hory v pozadí. Dokonce odtud byl vidět i Ještěd. Dům byl citlivě sestaven ze tří hmot kopírujících terén. Plášť byl kompletně ze skla, takže moderní hranatá kompozice nádherně zrcadlila okolní zeleň, a protože architekt Koudelka spolupracoval se známým zahradním architektem Adamcem, skutečně bylo co odrážet. Elegantní sklo bylo podpořeno zpevněnými plochami a dvěma moderními sochami z řezané liberecké žuly. Byl to skvostný dům. Bez Patrika a jeho šedého byznysu by na něj Prejt nevydělal…

Jednou Franta nastoupil do doublefightu, což je zápas proti dvěma soupeřům najednou. Výplata je za takový zápas dvojitá, někdy dokonce trojitá, ale dvojitá až trojitá je obvykle taky nakládačka, kterou osamělý fighter dostane. Franta dostal tolik granátů na obličej, že měl sytou modří podbarvenou tvář čtvrt roku. Jednoho soupeře ale vypnul, za což je v doublefightu bonus, a tak si Franta vydělal slušné peníze do budoucího začátku na svobodě. Bude se mít od čeho odrazit a mimo to je pravděpodobné, že se ještě do nějakého doublefightu přihlásí. Franta dobře věděl, že musí trénovat, protože je téměř jisté, že jakmile opustí kriminál, půjdou po něm kumpáni toho kreténa, kterého málem zabil, vykopal mu hrob a chtěl ho smazat z povrchu zemského. Franta neměl strach z bitky, ale tušil, že mu za to někdo zláme páteř a punker na invalidním vozíku je něco, na co raději vůbec nechtěl myslet. A přesto se mu o tom každou noc zdálo. Probudil se vždycky zpocený, šokovaný, vystrašený. K jeho životnímu stylu to prostě nešlo. Poslední dobou koketoval s myšlenkou, že ihned po propuštění sedne na vlak a odjede co nejdál, někam na Moravu. Ale zase ta dotěrná otázka: co tam?

Příběh si můžete také zdarma poslechnout v audio verzi: Audiokniha: Politik, psychopat, zabi*ák

Zdroj:

TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha: Granite Design, 2025 (e-kniha, ihned ke čtení).