Daniel Temnota

Smyšlený románový příběh o nesmyšlené temnotě naší doby. Epizoda dvacátá: Franta, 17. 11. 2020

Tuto epizodu si můžete také poslechnout.

Když ho Franta zasypával přesně vedenými údery na obličej, už vůbec nešlo o tu petku vína, kvůli které se začali strkat; v tu chvíli už padly všechny morální zábrany a jeden druhého chtěl prostě a jednoduše co nejbrutálněji zabít. Měla to být poklidná demonstrace proti covidovým opatřením a z toho plynoucí ztráty svobody u plzeňské katedrály; někdo z Frantových přátel ale přišel s někým, koho Franta neznal a do oka mu vůbec nepadl. Bylo to oboustranné. Frantovu petku levného vína – litr a půl za 51 Kč – ale ten člověk vypil přinejmenším z půlky, zatímco na ostatních pět lidí z party zbyla ta druhá půlka. K tomu měl nesmírně debilní kecy a do Franty se neustále navážel. Něco si řekli, Franta ho urazil, později ani nevěděl čím. Zahulákali si: „stop covidové diktatuře“, „do prdele s Babišem“ a „demisi prohnilé vlády“ a pokojně se rozešli do hospod.

Po demonstraci se Franta vrátil stopatnáctkou domů a rozdělal si druhou petku vína. Ten uražený idiot ale za Frantou přijel, vykopl chatrné dveře jeho buňky a okamžitě ho napadl. Franta – trénovaný z klece a vybuzený demonstrací i vínem – okamžitě útok odrazil a přešel do brutálního protiútoku. Ze začátku to byly trénované a v kleci často opakované metodické údery, ale po chvíli už to byl jen bezhlavý masakr. Franta necítil nic, jen mlátil. Monotónně střídal pravou a levou ruku, v hlavě totální prázdno, obraz rudý jako stará sovětská vlajka, kterou dnes na náměstí partička slavících roztrhala a zapálila.

Když se totálně vyčerpal, svalil se vedle bezvládného těla soupeře a těžce dýchal. Po chvilce se mu mírně uklidnilo divoce bušící ruce a začínal si uvědomovat, že ho bolí prsty a pravé zápěstí. Bolest nastupovala velmi rychle. Vzpomněl si na rady trenérů a uvědomil si, že má asi několik prstů zlomených a zápěstí vykloubené. Boxovací pytel je k pěstem mnohem vlídnější než tvrdá lidská lebka. V kleci nastupoval s rukavicemi, toto bylo kost na kost. S nastupující bolestí se vrátilo i myšlení a Frantovi došlo, že to přehnal. Kurevsky to přehnal.

S funěním vstal a podíval se pod sebe. Nechápavě hleděl na bezvládné tělo ležící v louži vlastní krve, stále ještě v pravidelných vlnkách proudící z hlavy. Žaludek mu klesl do kolen a klesal dál až někam pod zem, odkud ho stahoval hluboko k sobě. Srdce mu sevřela ledová dlaň a prudce ho stáhla tamtéž. Věděl přesně, kde je. V prdeli. V totální prdeli. Místo příjemného revolučního volného dne má na zemi zmasakrovanou mrtvolu a její krev absolutně všude. Tohle prostě nevyčistí. Moc dobře znal ty kriminální dokumenty. Policajtům stačí nesmírně málo. Krev byla po celé jeho buňce. Podíval se na své ruce, které v tu chvíli už bolely jako nikdy před tím. Měl je zbrocené krví. Začal panikařit. Zbavit se těla? Jak? Nikdy nad takovými věcmi nepřemýšlel. Jejich hádku na demonstraci vidělo moc lidí, několik z nich je oba osobně znalo a někdo asi i věděl, že si to mrtvola – nevěděl, jak se tělo jmenuje, nebo spíš jmenovalo – pojede s Frantou vyřídit. Odjet rychle za hranice? Za necelou hodinu může být v Německu. Ale za co? A co tam? Zavolat záchranku? A všechno tím odhalit? Popadl petku s vínem a pil. Když ho zakope a co nejlépe vyčistí krev, získá nějaký čas. Neměl by ho rozřezat? Proboha ne. Proč? Zakope ho vcelku.

Díval se na tělo a přepadl ho náhlý příval chladu. Jako by před ním někdo otevřel nekonečně hluboký studený černý sklep. Vydechl na něho mrazivý chlad, chlad obsahující strach, úzkost, beznaděj, prýštící z bezedné propasti bezvýchodnosti. Chlad ho úplně obejmul. Čerň ho pohltila. Omdlel a skácel se na tělo.

V tu chvíli už Jirka seděl v první úrovni a opíjel se dobrým vínem. Přes den musel papouškovat na akcích k výročí sametové revoluce, což mu vůbec nevonělo – svoboda, demokracie, možnosti, cestování, bla, bla, bla –, ale každý politik musí teatrálně ukázat, na které straně stojí a že mu jako jde o lidi. Jirka se s tím popasoval, dokonce zaznamenal i potlesk a jedna babička mu popřála vítězství ve volbách (sama ho ale volit nebude). Jestli Jirka něco nenáviděl, byl to oblek. Cítil se v něm naprosto nepatřičně, divně, ba debilně a v pozici primátora se nedávno ze všech sil snažil změnit dress code zaměstnanců pracujících na radnici. Nepochodil. U příležitosti výročí sametové revoluce se obleku bohužel nevyhnul. O to větší úleva byla, když mezi Vyznavači života rozvázal kravatu, zmačkal ji do aktovky, rozepnul košili a konečně odložil to otravné sako.

Franta se probral. Usilovně přemýšlel, ale nic nevymyslel, a tak si rozdělal novou krabici vína a celý litr do sebe nalil hledíce na bezejmenné tělo ležící na své podlaze. Jirka vypil stejné množství o mnoho lepšího vína hledíce na pódium, kde někdo z Přátel temné strany Bible povídal o livjátanovi.

„Další ze zanedbávaných postav, které ke čtenáři promlouvají z knihovny židovských Písem,“ sděloval muž z pódia posluchačům, „je livjátan – jeho hebrejské jméno znamená zkroucený, stočený a bývá volně překládán také jako velryba nebo vodní drak. Jako mořskou příšeru livjátana představuje Tanach, Talmud a další židovské spisy: Talmud předpokládá, že původně byla tato vodní příšera stvořena Bohem jako pár (tak jako ostatní stvoření), ovšem poté, co Bůh poznal nebezpečí plynoucí z jejich množení, zasáhl likvidací samice. Z její kůže měl Bůh vytvořit světelný oděv pro člověka, který se po lidském hříchu změnil na oděv kožený. Otázka je, zda lze vyvodit, že livjátan je původně světelnou bytostí později zkaženou do materiální podoby? Její maso (anebo její záři) má Bůh podle Talmudu uchovávat pro budoucí hostinu v mesiášské době.“

Muž se na chvíli odmlčel. Kam na to ty lidi choděj, pomyslel si Jirka, ale docela ho to bavilo. Dívat se na Bibli z této strany ho nikdy nenapadlo, vlastně ho nikdy nenapadlo dívat se na Bibli z jakékoli strany. Doposud vždycky z ní zahlédl jen hřbet. A na tom nic nezměnilo ani jeho poslední předsevzetí.

Franta se v tu chvíli skutečně modlil. Nevěděl sice, jak se to dělá, ale po dvou litrech laciného vína intuitivně volal k Bohu nebo k nebesům nebo vzhůru nebo tak něco, aby ho už kurva něco napadlo a vyřešil náhlou situaci s tělem ve své vyřazené stavební buňce, ve svém domově. Věděl, že až vyřeší tělo, bude muset vyřešit krev. Jak je kurva možný, že je v člověku tolik krve, letělo mu hlavou.

„O livjátanech hovoří také jiné židovské spisy, např. Abrahamova apokalypsa,“ pokračoval řečník v jedničce a všiml si Jirkova zaujatého výrazu. „Suchozemským protějškem livjátana je podle ní, ale také podle Tanachu, behemot. Apokryfní Kniha Henochova hovoří o livjátanovi jako o samici příšery žijící na dně vod, zatímco behemot je představen jako samec příšery žijící na souši. Behemot a livjátan mají být hlavním chodem eschatologické hostiny spravedlivých. Livjátan je také spojován se světlem, září a ona eschatologická hostina může být vyložena nikoli jako pojídání masa livjátana, ale jako osvícení jeho září, která by se rovnala plnosti eschatologického pochopení. Tento židovský výklad z livjátana činí mimořádně zajímavého tvora, jehož záře má až zarážející moc.“

Jirka si objednal další lahev vína. Francouzské červené a přednáška o temné straně Bible k sobě pasovaly.

Franta zatím vytáhl tělo za nohy ven. Za plotem lesní školky byly zasazeny čtyři tisy. Franta věděl, že tisy rostou strašně dlouho, a taky že tam ještě nebyly dlouho a jejich výška ještě umožňovala přesazení. Představil si tělo zakopané pod chráněnými tisy a citelně se mu ulevilo. Ty stromy tady budou tisíc let, zašeptal si pro sebe a jal se hledat rýč.

„S livjátanem se setkáváme ve třetí kapitole knihy Jób (mimochodem knihy nesmírně inspirativní) v kontextu Jóbova proklínání svého narození a chválení smrti, ovšem ve čtyřicáté kapitole začíná skutečná hra: hovoří se o uzavření smlouvy s livjátanem. Nemylme se, smlouva je klíčovým termínem Tanachu, na jehož základě je židovský Hospodin také nazýván Bohem smlouvy. Smlouva mezi Bohem a člověkem, Bohem a národem, Bohem a lidmi je vrcholem meziosobního vztahu, který prezentují židovská Písma jako cosi do té doby nevídaného a nemyslitelného. Smlouva je klíč k židovským Písmům. A nyní zaznívá cosi provokativního a jistě vícevrstevného: Jób hovoří o smlouvě s livjátanem…“

Jirka už byl dost opilý, a možná i proto se mu ta slova zdála naprosto fantastická. Napadlo ho opět, že by si Bibli měl opravdu někdy přečíst (minule se na to vykašlal). Někdy po volbách… Až bude sedět na hejtmanském trůně. Hezky dopoledne u kávy, v pracovní době…

Franta byl přes množství vína, které si doslova nalil do hlavy, skoro střízlivý. Kopání dostatečně hluboké jámy pro lidské tělo v půdě pořádně prorostlé všemožnými kořeny mu dalo pěkně zabrat. Dva metry dlouhá, půl metru široká, metr hluboká jáma. Čtyři tisy dočasně vysazeny bokem na kupě hlíny.

Příběh si můžete také zdarma poslechnout v audio verzi: Audiokniha: Politik, psychopat, zabi*ák

Zdroj:

TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha: Granite Design, 2025 (e-kniha, ihned ke čtení).