Daniel Temnota

Smyšlený románový příběh o nesmyšlené temnotě naší doby. Epizoda patnáctá: Zdeněk, 4. 5. 2020

Tuto epizodu si můžete také zdarma poslechnout.

Jirka si najal úspěšného lobbistu Zdeňka Vuřtu ze dvou důvodů: ten první, oficiální, bylo lobbování za přijetí nového zákona o zadržování vody v krajině, za jehož účelem Jirka s několika dalšími ekology z celé republiky založil uskupení s názvem Odborníci pro zákon o vodě v krajině; ten druhý, důležitější, ale neoficiální, byla podpora Jirkovy politické kampaně před krajskými volbami někým protřelým, všemi mastmi mazaným, někým, kdo se vyzná, ostříleným lobbistou, který umí chodit po tenkém ledě, vyzná se na hraně i kousek za ní. S příroďáky, kterými byl Jirka obklopen, by dobrou kampaň dohromady nedal. Nemalé peníze, které lobbista spolkne, nádherně pokryje dotace z norských fondů, kterou hnutí Odborníci pro zákon o vodě v krajině nedávno obdrželo. Dvě mouchy jednou ranou, tak to měl Jirka rád, v tom byl jeden z nejlepších.

Lobbista Zdeněk mezi lidi v neziskovce nezapadal, ovšem to ani nebylo záměrem, ba naopak: mělo jít právě o člověka z toho vnějšího zkaženého světa, člověka, který se v tom sprostém komerčním světě nejen vyzná, ale dokáže ho řídit. Zdeněk miloval kultovní manažerskou příručku Byznys chaos – přečetl ji snad tisíckrát, a dokonce ji četl svým dětem před spaním (raději vždy rychle usnuly, aby nemusely trpět dlouho) – měl typické příznaky rozvinutého workoholismu a byl tvrdě zaměřen na výkon, dokonce i na procházce s rodinou potřeboval splnit kilometráž, převýšení a další nesmysly, které si měřil na svých hodinkách Garmin (vždy poslední řady), aby měl pocit, že odvedl dobrou práci.

—–

Zdeněk ležel na gauči a snídal. Jirkovi poslal mejl, že tvrdě maká na stěžejních bodech marketingu a elementární struktuře strategie. Byla to samozřejmě lež. Strategii prostě zkopíruje z předchozích voleb, kde pracoval pro jiného kandidáta. Zapnul televizi. Na velké obrazovce napláclé téměř přes celou zeď se hádala ministryně financí s guvernérem České národní banky o skokovém zvýšení úrokových sazeb. Guvernér se stoickým klidem, ministryně s hysterií útočící na emoce nevzdělané části diváctva.

„Kráva…“ zamumlal směrem k televizi při její chabé snaze obhájit fiskální politiku vlády, „…právnička se sere do ekonomie,“ dodal sám k sobě a nevěřícně kroutil hlavou, když obtloustlá ministryně improvizovala v disciplíně, o které evidentně moc nevěděla, a chabě se snažila chytat tu Keynese, tu zase Smitha. „Ještě ti chybí Marx, ty čubko!“ nevydržel a přepnul. Tenistka Kvitová právě proměnila své podání. Na Floridě je nesnesitelné vedro. Česká reprezentantka si stěžuje na povrch, není podle ní ideální. Přepnul dál. Senior utrpěl vážná zranění při požáru bytu v panelovém domě. Dál. Zemřel Jean-Paul Belmondo; epidemie opět sílí; Slunce, seno, jahody; vojáci budou mít nové obrněné vozy Pandur (pokud jim to komanči schválí); Biden stahuje vojáky z Afghánistánu a Taliban znovu zabíjí, Česko je náhle plné vševědoucích arabistů, kteří to všechno předpovídali. Dál. Simpsonovi řada 36, díl 85; Hřib podpoří Prague Pride a stydí se, že je heterosexuál; dál, Šmoulové; Terminátor II; Okamura chce referendum o vystoupení ze sluneční soustavy, Úsvit vesmírné demokracie, jsme suverénní planeta, nechceme diktát… dál, Zeman se vrátil na třetí kolo rekondičního pobytu ve špitále, Babiš potvrdil, že se prezident těší pevnému zdraví… Znechuceně přepnul na Netflix, tak jako vždycky. Doporučené komedie právě pro Vás, Zdeněk, objevilo se na obrazovce. Rezignovaně televizi vypnul. Obrovský panel ztichnul a přijal elegantní lesklou čerň. Reflexní povrch zobrazoval abstraktní malbu z protější stěny místnosti. Teprve teď televize získala určitou kvalitu. Teprve vypnutá byla svým způsobem krásná, a navíc odrážela krásu obrazu. Zadumal se.

Jirku rád neměl, nemyslel si o něm nic dobrého, ale napadlo ho, že by byla docela dobrá taškařice, kdyby mu pomohl vyhrát volby. Byl sice přesvědčen, že Jirka nemá nejmenší šanci, potom, co z pozice primátora – ve které se mimochodem udržel pouze tři měsíce – všem okopával kotníky, všechno rušil, se všemi se soudil a nadělal si armádu nepřátel všude, kam vstoupil, ale přesto se o to pokusí. Měl rád nemožné výzvy. Tam je možné překvapit.

—–

Vystoupil ze svého BMW X7 před prvorepublikovou vilou, v níž má Jirkova neziskovka Výr pronajatá dvě horní patra. První dojem honosné budovy se vytratil, když přejel pohledem po otlučené fasádě. Pro neziskovku dobrý, pomyslel si. V tu samou chvíli si uvědomil, že nestojí na tvrdém povrchu. Spadl pohledem na své drahé boty. Podrážky byly zabořené do bláta, které olizovalo i nablýskanou kůži nad nimi. Pro neziskovku výborný. Opatrnými kroky došel k zadnímu vchodu, ale opatrnosti nebylo dost, boty byly kompletně od bláta a co hůř, nohavice drahých kalhot to odnesly také. Pro neziskovku dokonalý. Přistoupil ke zvonku. Nálepka s logem a ručně napsaný název. Zazvonil. Dlouho se nedělo nic. Zazvonil znovu, potom ještě jednou. Po dlouhých minutách vzal telefon a zavolal Jirkovi.

„Jó, já tě pustim, nám ňák nefunguje zvonek…“ Pro neziskovku… vlastně už mu chybělo slovo, bylo toho na těch pěti metrech už prostě moc. Ratejna a její okolí dosáhlo pro PR potřeby neziskovky se stále nataženou dlaní nejpůsobivějšího výrazu. Kdo chce nasávat dotace, musí mít odpovídající image a ten byl naprosto dokonalý.

„Co ten tvůj web, Jirko, jak ho můžeme využít… Naplno?“ zeptal se Zdeněk tušíce odpověď.

„Jistě,“ odpověděl samolibě a s maximálním uspokojením Jirka. Mazanost celé té věci kolem webu byla nevídaná: za peníze z norských fondů adresované na boj s korupcí Jirka před lety založil web Moje Plzeň. Šiška tehdy namítal, zda to přeci jen nepojmenovat třeba Naše Plzeň, ale Jirka to vůbec nechápal, on už přeci věděl, že usedne na primátorské křeslo – byla to prostě jeho Plzeň. Pointa byla, že za dotační peníze psalo pár mírně podprůměrných novinářů články ve prospěch Jirky a jeho politické strany, a ještě pár korun zbylo pro Jirku a pro neziskovku. Geniální byznys. Jirka byl dotační mág a mazaný politik a každý politik ví, že média jsou klíčem k úspěchu.

„Moji Plzeň můžeme využít naplno, Zdendo, protože jsem si to odedřel. Vymýšlel jsem těm tupcům témata na každej den, aby to působilo autenticky. Ty pitomci nebyli schopný to tematicky živit. Ti vocasové by denně psali proti Pánkovi. Já říkám, že obden stačí. Musí se to proložit něčím neutrálním. Ale když jsem těm mamlasům hodil téma, celkem solidně to napsali, to zas jo… Časem jsem si vycvičil holčinu z neziskovky, ředitelku rozumíš, která jim témata denně dává, ona je to šikovná holka, ví co a jak. Nemá chlapa, nemá děti, ideální zaměstnanec. Žádný ty kidy jako musím letět do družiny a kluk má fotbal nebo o víkendu nemůžu. Nic takovýho. Já to nesnáším! Buď to chceš opravdu dělat a dáš tomu všechno, nebo lítáš s dětma po kroužcích a děláš to napůl. To nesnesu, já jsem na to úplně alergickej. Ženská je ideální bez zájmu o rodinnej život nebo už rozvedená, ale ne s dětma na krku.“

„O.K. Takže Moji Plzeň zapojíme,“ shrnul Zdeněk tónem, který nepatrně naznačil, že nadbytečné informace bude nejlepší vynechávat. „Další věc. Domluvil jsem proslov na vernisáži výstavy dosud nepublikovaných fotografií ze 17. listopadu 1989. Galerie Svět, tento čtvrtek, 20:00, bude tam smetánka, média, klasika. Dnes odpoledne dostaneš pozvánku. Spojit se s revolucí je perfektní tah.“

Jirka nereagoval. Jestli něco nesnášel, byly to snobské akce v divadlech, galeriích nebo muzeích. Tyto akce pro něho byly líhní pravičáckých snobů, časem znechucení, nudy a vynucovaných úsměvů; zároveň si ale uvědomoval, že jako kandidát na hejtmana se musel ve společnosti vyskytovat, jak nejintenzivněji mohl, takže to prostě skousne, bude se usmívat, řekne něco hezkého a pochválí fotografie. Pomalu vypije skleničku šampaňského a potom se omluví pro pracovní povinnosti.

„A teď to nejdůležitější: Jak moc se chceš vymezit vůči Pánkovi?“ zeptal se Zdeněk a zahleděl se Jirkovi do očí.

„Maximálně!“ vystřelil Jirka spontánně s nepředstíraným znechucením. „Vůči Starostům, vůči ODS a vůči Pánkovi zvlášť! Tu svini musím úplně zničit! Nemám ho rád, nesnáším ho! A na Pyrového firmy pošlu další kontrolu, ať se ty kurvy zapotěj!“ Aniž si to uvědomil, pustil na starém CD přehrávači Wagnera. Jeho Bludný Holanďan byl pro Jirku všelékem. Miloval ho, zbožňoval ho. Uklidňoval se jím, nabuzoval se jím.

„Dobře,“ řekl Zdeněk a něco si poznamenal, „je dobrý si definovat postoj a neobrušovat hrany, ať každý chápe, kam míříš a co zastáváš.“ Krátce se zamyslel. „Je někdo, s kým máš naopak společná témata, nějaký průnik, nějaká potenciální koalice, spolupráce?“

Jirka se nechápavě zamračil.

„Spolupráce?“ vyšlo z něho nedefinovatelným tónem. „Jako proč? Chci je zničit… Vyhraje Spravedlnost a místa dostanou ti, kdo mě dlouhodobě veřejně podporujou. Já se s nikým spojovat nehodlám!“

Zdeněk to tušil, ale zeptat se musel.

„Dobře, Jirko, čím jasnější postoj, tím lepší. Takže jdeme proti všem… Jo, já to beru, je to pěkně definovaný…“ Zdeněk si něco zapsal a pokračoval. „Takže hlavní body: za prvé: sociální sítě, za druhé billboardy, za třetí: autobus a kontaktní kampaň, za čtvrté: média. Do týdne doladím detailní plán a odhad nákladů. Peníze budou potřeba okamžitě. Máš je připravený?“

Jirka je připravené měl, ale vždycky, když po něm někdo vyžadoval peníze, automaticky ho to vytočilo a nastartovalo k protiútoku, dokonce i teď, když věděl, že to tak prostě musí být. Zdeněk to tak trochu očekával a nic si z toho nedělal. Prachy byly, to bylo klíčové.

Příběh si můžete také zdarma poslechnout v audio verzi: Audiokniha: Politik, psychopat, zabi*ák

Zdroj:

TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha: Granite Design, 2025 (e-kniha, ihned ke čtení).