Daniel Temnota

Vyznavači života – první úroveň, 13. 8. 2019

Muž v černém obleku se z baru vrátil na pódium a začal příjemným hlubokým hlasem mluvit do mikrofonu: „Milí přátelé svobody myšlení, dobré literatury a temné strany Bible, budeme pokračovat vybranými úryvky z knih Mojžíšových.“ Přehlédl místnost. Za většinou lampiček už se rýsovaly siluety lidí. „Druhá kniha Mojžíšova, třicátá druhá kapitola, dvacátý šestý až dvacátý osmý verš: Tu se Mojžíš postavil do brány tábora a zvolal: ‚Kdo je Hospodinův, ke mně!‘ Seběhli se k němu všichni Léviovci. Řekl jim: ‚Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Všichni si připněte k boku meč, projděte táborem tam i zpět od brány k bráně a zabijte každý svého bratra, každý svého přítele, každý svého nejbližšího.‘ Léviovci vykonali, co jim Mojžíš rozkázal; toho dne padlo z lidu na tři tisíce mužů.“ Na chvíli se odmlčel. Po chvilce opět přehlédl místnost a pokračoval výkladem.

„Jak už jsme slyšeli minulý týden, Bible člověka od samého začátku motivuje k vraždění svých blízkých kvůli Bohu: vzpomeňme na Kaina nebo Abraháma. Zavraždit vlastního syna kvůli jakési oběti Bohu? Zavraždit … autocenzura – bez cenzury v e-knize… Nechť si každý odpoví sám, k čemu první kniha Mojžíšova nabádá. Totéž vidíme u Mojžíše. Ano, na hromadné vraždění nepřátel si čtenář Bible zvyká už v Tóře. Desítky tisíc mrtvých už ho nepřekvapí. Sám starozákonní Hospodin povraždí v Egyptě všechny prvorozené. Co asi měli prvorozené děti vesničanů na dolním toku Nilu společného se sporem faraona a Mojžíše? Vraždění nevinných, kteří s řešenou problematikou nemají nic společného, přátelé, to jsou první knihy Bible. To je taky realita válečných konfliktů v celých dějinách lidstva i v současnosti. Bible ospravedlňuje tyrany! Mocipány! Podívejte se na východ, jak se k sobě chovají křesťané! Ale Mojžíš, ten údajný světec, jde mnohem dál: Jak jsme v textu slyšeli, rozkázal svému lidu povraždit tři tisíce mužů, a to stylem zabij bratra nebo nejbližšího přítele! Důvod? Lidé si odlili zlatou sochu býčka. Proto se vraždilo mezi svými! To je žádoucí etika mezilidských vztahů? To je svoboda myšlení, vyznání, žití? Zabijte své bratry kvůli malé sošce? To je Mojžíš, klíčová postava hebrejských dějin. Praotec zakladatel!“

Muž se odmlčel. Za chvíli vstal a zhasl lampičku u křesla na pódiu. Od stolků byly slyšet tiché konverzace, začala hrát velmi tichá, příjemná, meditační hudba. Jirka mezi tím dopil první lahev vína a nechal si donést druhou. Nechápal to, ale cítil se jako doma. Cítil se být mezi výjimečnými lidmi, i když nikoho pořádně neviděl a Igora za výjimečného rozhodně nepovažoval. Přesto věděl, že tady není naposledy a strašně ho zajímalo, co se děje dole. Úryvky z Bible ho až tak nezajímaly – i když celkové pojetí nahlížení temné strany Bible bylo i pro něho zajímavé –, ale vzrušovalo ho, že se kolem dělo něco jiného, něco vyoseného, něco, co neplyne s proudem, ale jde si to vlastní cestou.

„No… zajímavý,“ řekl Jirka a nalil si další sklenici vína. Ruku už neměl tak jistou, ale nebylo na něm poznat, že měl upito. Lahev vína pro něho byla dobrým startem. Bylo už k jedné hodině ranní a sklepní prostor viditelně ožíval. Do zadních dveří se vytrácelo čím dál víc lidí, egyptské hieroglyfy na nich byly teď podsvíceny teplým žlutým světlem. Jirkovi vrtalo hlavou, jaký je jejich význam a co je za těmi dveřmi. Bar už byl skoro plný.

„Víš, lidi žijou ve lži,“ navázal Igor. „Lže jim všudypřítomná reklama, lžou jim všudypřítomný zprávy, lže jim společnost, vede je závist. Jedna lež za druhou. Lžou sami sobě, že žijou, jak chtěj. Ve skutečnosti tak žít nechtěj, ale bojí se přiznat si pravdu, spěj ve lži. My tady říkáme, že žijeme v pravdě, ale já bych to tvrzení poupravil: žijeme v přátelství pravdy, protože objektivní pravdu neznáme. Žijeme spíš v pravdě k sobě, v pravdě, kterou cejtíme, souzníme s jasným zvukem svýho svědomí. Ladíme sami se sebou. Máš rád cikánky? Seš teplej? Cejtíš se jinak? Dobře. Tak si to prostě přiznej a užívej si to. Žít sám k sobě pravdivě může bolet, může to bejt sakra nepříjemný, může to bejt nezákonný, neetický, nerentabilní, někdy to může bejt úplně na hovno, ale je lepší bdít, i když to bolí, než hloupě spát a dělat, že se tě to netýká. Tahle skupina si říká Přátelé temné strany Bible a musím říct, že mají velmi zajímavý přednášky. Fakt se to dobře poslouchá a hlavně tě to otevírá. Dobře nastavujou zrcadlo, uměj se podívat za roh, nastavit světlo jinak…“

Jirka překvapeně zíral na Igora. Nikdo mu za poslední roky nemluvil z duše tak, jako Igor právě teď. Žít v pravdě sám k sobě, i když to druhé bolí. To je přesně ono, byl přesvědčen Jirka. Trochu by to ale poopravil: žít v pravdě sám k sobě právě proto, aby to druhé bolelo. Tak to měl rád… Když je král uspokojený, otroky to musí bolet. O jedné věci měl Jirka už teď jasno: Igora při nejbližší příležitosti vyhodí – svoboda myšlení se v jeho firmách netoleruje – ale udělá to, až se dostane dolů, aby si tam nezavřel dveře.

Chvilku mlčeli. Muž v černém obleku se vrátil na pódium, rozsvítil lampičku, usadil se a počkal, až přestane hrát meditační hudba. Poté přehlédl místnost a začal hlasitě číst.

„Tento úryvek bude krátký, přátelé. Ponechám jej bez kontextu, aby lépe vyzněl. Kniha Soudců, kapitola devatenáct, verš dvacet devět: Přišel do svého domu, vzal nůž, uchopil ženinu a rozsekal ji i s kostmi na dvanáct dílů a rozeslal ji po celém izraelském území. Konec citace.“ Muž se odmlčel. Nechal v naprostém tichu prostor pro vyznění biblického textu. Poté se ujal slova.

„Opět stejná rovina vyprávění. Poté, co Hebrejové vyvraždili zemi, kde pokojně žili lidé a kterou si nárokovali, protože před stovkami let byla údajně Bohem zaslíbena jejich předkovi – ve spánku! – obrací tento krví prosáklý národ zbraně proti svým. V prvním úryvku jsme slyšeli naprostou nevoli k mezináboženskému dialogu a vlastnímu svobodnému myšlení. Nyní je poslušným otrokům cizího myšlení předkládán návod, jak zacházet s vlastní ženou. Přítomné dámy prominou. Podobných textů je ve starozákonních knihách mnoho, nemá smysl je všechny číst nebo vyjmenovávat. Doplním jen, že Židé i křesťané věří, že tyto texty jsou takzvaně inspirované, to znamená, že jejich sepsání svatopiscem přímo inspiroval Bůh. Jen v první polovině Starého zákona vyvraždí Hebrejové stovky tisíc lidí. Považme, kolik obyvatel žilo v tehdejších městech. Znamenalo by to, že Hebrejové téměř vyhladili celý Přední východ, což se reálně zjevně nestalo. Nicméně se to píše v jejich nejsvětějších textech, které si hrdě předávají z generace na generaci a křesťané tuto sumu brutality poslušně přejali. To jsou dnes tak často opěvované židokřesťanské základy Evropy. To jsou ty naše společné hodnoty.“

Jirka si pod vlivem druhé lahve vína předsevzal, že se zítra – vlastně ne, ještě dnes, hned jakmile dorazí domů – začte do Bible. Ne snad ze stejného důvodu jako řečník v černém obleku, který text podroboval racionální kritice; právě naopak: na Jirku silně zapůsobilo, že Bible explicitně dělí společnost na hrstku vůdců s neomezenými pravomocemi a masu ovcí, které musejí poslouchat i ty nejnesmyslnější příkazy a nemyslet u toho. Přesně to bylo Jirkovo životní paradigma. Král rozhoduje, otroci poslouchají, trpí, umírají a … autocenzura – bez cenzury v e-knize…

Další rozhovor už byl silně ovlivněn množstvím vypitého vína.

„Jak vlastně víš, co a kdy se tady bude dít? Program na dveřích evidentně nebyl. Máte nějakou facebookovou skupinu nebo tak něco?“ zeptal se Jirka. Igor vyprskl v upřímný smích. Lidé od okolních stolků se na něho podívali, ale ne snad pohrdavě, vůbec ne, jen se možná trochu lekli nebo je náhlý příval smíchu prostě zaujal.

„Tak to zrovna ne… Jak už jsem říkal, tohle místo je dost podobný darknetu, zejména kvůli akcím dole, ale tam já nechodím. Komunikace je zcela anonymní, nevystopovatelná IP adresa, ta komunikace pro běžnej internet prostě neexistuje,“ vysvětlil stále ještě pobaveně Igor.

„Já jsem o tom něco málo slyšel, ale vlastně pořádně nevím, co je darknet… jak se tam dostat… a vůbec…“ přiznal Jirka a cítil se při tom trochu trapně, což ale silně přebíjela jeho opilost.

„Ono je to jednoduchý a vlastně geniální, stačí ti program, třeba Tor a vstupuješ do oblasti neregulovaný svobody.“

„A to je celý nelegální?“

„Ale vůbec ne. Darknet je svobodný anonymizovaný prostředí, přístup, médium, rozumíš? Samozřejmě záleží na každým uživateli, k čemu ho využívá, takže ano, někdo tam jede špinavej byznys, lidi už jsou takoví, za to darknet nemůže.“

„Aha…“

„V zemích, jako je Čína, Rusko nebo Kuba, je to jediná svobodná platforma ke komunikaci. Viditelnej internet je tam brutálně cenzurovanej. Darknet vznikl za účelem ochrany uživatele a svobody anonymní komunikace. Teď tam samozřejmě taky probíhá byznys všeho druhu a ten se nedaní. Proto mocipáni hulákaj a snažej se to v očích veřejnosti kompletně kriminalizovat. Tak to ale není. To není celá pravda…“

„Chápu…“

„Máš raději svoji virtuální identitu, nebo tu materiální?“ pokračoval Igor. „Já preferuju tu virtuální, nestydím se to přiznat. Ta materiální musí neustále jenom žrát a srát, chlastat a močit. A spát. Není to trapný, ubohý? Virtuální identita je prostě vznešenější, oproštěná od mrzkejch potřeb. Bejt z masa a krve, to je zvířecí. Já se vůbec nestydím za to, že když si nasadím véerkový brejle a zanořim se do svejch věcí, jsem prostě v pohodě, jsem svobodnej a formuju svoji identitu tak, jak chci, nezávisle na vnějších vlivech a potřebách.“

Jirka si uvědomil, že to, co slyší, by asi mělo být v příkrém rozporu s hodnotami ekologů příroďáků, ale dneska už se ničemu nedivil. Míra jeho překvapení byla úspěšně naplněna.

Pokračování příběhu – napětí, vraždy, sex i černý humor – v e-knize. Přeji slastné čtení…

Zdroj:

Daniel Temnota. Politik, psychopat, zabiják (2025, e-kniha, aktuální bestseller mezi e-knihami)