Daniel Temnota

Matouš

Matouš Hoffmann byl jeden z nejzajímavějších zaměstnanců Jirkova komplexního dotačního vysavače, pokud tedy úvazek 0,2 v jedné z provázaných firem dojící dotace na svůj provoz lze považovat za zaměstnanecký poměr. Po studiích ekonomiky a managementu nastoupil do korporátu, kde se velmi rychle prosadil do nejvyšších pozic; netrvalo dlouho a seděl v křesle ředitele české divize, pracoval skoro dvacet hodin denně, začal trpět nespavostí, později také srdeční arytmií a chronickou bolestí zad. Firma měla dokonalé výsledky, ovšem Matouš jednoho krásného letního dne zkolaboval a ve špitále ho dávali dva týdny dohromady. Psychicky se úplně rozpadl, fyzicky na tom nebyl o moc lépe. Od té doby denně polyká pěknou hrst léků: na vysoký tlak, na arytmii, na štítnou žlázu, na bolest zad, na úzkosti, na nervy a večer na spaní.

Nebyl už schopen nastoupit do pražské kanceláře, a tak přijal nabídku na takzvaný úkrok stranou a odletěl do afrického Beninu, kde působil jako sekundární projektový manažer západoafrické divize mateřské společnosti, která tam stavěla vedení vysokého napětí mezi městy. Psychicky se dával poměrně slušně dohromady, změna prostředí a pozice mu prospěla. Po roce a půl – to už byl hlavním projektovým manažerem – byl ale na hranicích Beninu a Nigérie spolu s dalšími dvěma Evropany unesen nigerijskou lidovou milicí; poté, co korporace odmítla zaplatit výkupné, byl mučen, téměř zabit, ale na rozdíl od těch dvou, které Nigerijci umučili a stáhli z kůže za velkého potlesku zfetovaných žoldáků, kteří … autocenzura – bez cenzury v e-knize… Matoušovi se podařilo v hrůzostrašném zdravotním stavu uprchnout a z lopaty ho vytáhl tamější čaroděj, kdesi v deštném lese mezi hranicemi, které tam jsou dost daleko od sebe. Dost daleko na to, aby tam žilo nemálo lidí, kteří jinde oficiálně žít nemohou nebo nechtějí. Moc hezká sebranka. Matouš se stal jedním z mála cizinců, kteří pronikli hluboko do tajů západoafrického čarodějnictví fungujícího uvnitř náboženství juju. Po návratu domů vystudoval religionistiku na Univerzitě Karlově a o svém iniciačním rituálu napsal diplomku, kterou potom knižně vydalo prestižní nakladatelství British Religious Studies. Miloval běhání, Tarantinovy filmy a zbožňoval černošskou zpěvačku Deborah Anne Dyer.

Do původního korporátu už se Matouš vrátit nechtěl – psychický stav po dřívějším kolapsu už mu to nedovoloval – rozjel raději vlastní podnikání a ze začátku se mu dařilo. Později ale vlivem vnějších faktorů, za které sám nemohl, zkrachoval (také míra stresu byla nakonec podobná jako v korporátu, z něhož utekl) a po znechucení zkorumpovaným systémem nakonec nastoupil do Jirkovy malé firmy Protikorupční institut Plzeňského kraje. Byla to jedna z nasávacích hadic Jirkova propracovaného vysavače dotací. (Vysavač měl tvar chobotnice: jedna sběrná nádoba, kam ve výsledku mířily všechny dotační peníze, a hodně nasávacích hadic mířících do všech stran, aby ani smítko neuniklo.) Protože Matouš věděl, jak to v byznysu chodí, uměl korupci vycítit, viděl ji tam, kde běžný člověk neměl o její existenci ani potuchy. Moc dobře tušil, nebo spíš věděl, že Jirka taky nebyl čistý, že to ani nebylo možné při množství schválených dotací pro jeho firmy, ale byla to korupce s dobrým výsledkem pro společnost a přírodu a on rezolutně odmítal výhradně korupci s devastujícím účinkem na společnost (jakou viděl v Africe). V tom byl ten zásadní rozdíl, kterým si to omlouval. (Nakonec jsou si ale ty dotační a korupční chobotnice velmi podobné: jejich chapadla financuje od rána do večera tvrdě pracující daňový poplatník s hypotékou na několik panelových stěn a leasingem na několik mladoboleslavských plechů.)

Matouš ale dobře věděl, že podnikat čistě je nesmírně náročné. Sám to zkusil a neuspěl. Teď na něm jako mazlavá ropa lpěl několikamilionový dluh a splátkový kalendář, který končí někdy ve druhé polovině století. Měl ideály, měl chuť, měl energii – to ale nestačilo. Zkrachoval, způsobil krach dalších pěti menších firem a živnostníků, kteří pro něho pár let dělali a zklamal spoustu dalších lidí. Měl ty nejčistší úmysly, ale dopadlo to špatně. Okenářská firma si zprvu vedla velmi dobře, investoval do rozvoje, pořídil větší halu, modernizoval a na to si napůjčoval poměrně vysoké částky. Jenomže potom se velcí hráči v oboru začali předbíhat s obrovskými slevami a společně likvidovat menší hráče. Matouš byl jeden z nich. Zamáčkli ho jako mravence. Exekutor mu vezme všechno nad rámec minimální mzdy, proto mu je jedno, že bere málo. Výhled na splacení dluhu se dávno rozplynul v nekonečnu. Rozhodl se proto alespoň bojovat se zkorumpovaným systémem a k tomu byl Jirkův institut zdánlivě dobrým místem.^* Měl na starosti tři lidi s ještě titěrnějšími úvazky, než byl ten jeho. Jednoho novináře zásobujícího web Moje Plzeň články namířenými proti Jirkově politické konkurenci, jednoho chlapíka, který čenichal, kde se uplácí a jednoho důchodce, který chodil po supermarketech a zapisoval nesrovnalosti v cenách nebo množství výrobku v obalu.

*V tu dobu ještě Matouš nevěděl, že jedno z Jirkových politicko-ekologických hnutí s názvem Duhoví ochránci Českého lesa každoročně protestuje před plzeňskou spalovnou jen proto, aby jim spalovna v tichosti poslala štědrý sponzorský dar a oni protestů zanechali. Totéž fundraiseři jeho Výru praktikovali směrem k Pyteru a jeho velkým stavebním projektům. Polovinu hotovosti, kterou dostali bokem, aby rozpustili blokování stavby, si nechávali. Jeden z nich dokonce po letech práce u Jirky nastoupil právě do Jirkou tolik nenáviděného Pyteru na místo ekologického specialisty firmy.

Pokračování příběhu – napětí, vraždy, sex i černý humor – v e-knize. Přeji slastné čtení…

Zdroj:

Daniel Temnota. Politik, psychopat, zabiják (2025, e-kniha, aktuální bestseller mezi e-knihami)