Daniel Temnota

Vyznavači života – první úroveň, 13. 8. 2019

Jirka se pomalu rozkoukal v přítmí sklepní místnosti. Ještě neměl tušení, že pod ním jsou další dvě patra, která jsou tady chápána jako úrovně (tedy pouze mezi zasvěcenými, protože většina návštěvníků jedničky o nich neví). Posadili se s Igorem do pohodlných kožených křesílek a vzali do rukou nabídku vázanou v černé kůži. Jirka nabídku přelétl očima. Jídlo tady nemají, pivo asi taky ne, vlastně je tady jen solidní výběr vín, whisky, káv, karibských rumů a něco málo k tomu: olivy, nakládané balkánské sýry s arabským kořením a tatarák z lososa. Že by to byla vinárna? To by o ní přeci věděl. O tomto podniku ale neměl nejmenší tušení. Objednali si francouzský Cabernet Savignon. Čekali poměrně dlouho, víno potřebovalo čas, aby se v karafě prodýchalo. Jirka civěl do tulipánu – elegantní sklenice s nejtenčího skla; čisté, prozatím bezúčelně bezobsažné (a taková je pouze krása) – a v hlavě si snažil srovnat myšlenky; bavili se doposud jen povrchně o běžných věcech. Konečně dostali víno, bylo excelentní: vzhled, vůně, chuť, perzistence, celkový dojem – vše dokonale harmonické. Jirka neměl potuchy, jak dobré víno pije, vínům nerozuměl, a dokonce znalost vín považoval za známku snobství a pravičáctví. Ostatně podobně jako znalost aut, dobrého jídla, současné literatury, filmu, žen nebo módy, což mu bylo bytostně odporné. Konečně se ale uvolnil, protože vedle nepodstatného faktu, že víno bylo po všech stránkách vynikající, stál ten podstatný fakt, totiž že obsahovalo alkohol a Jirka už ho potřeboval, udeřila jeho hodina. Po sklenici dobrého silného vína se atmosféra téměř viditelně uvolnila a čas jako by se příjemně zpomalil.

„Tak co je tohle za podnik? Jak to, že jsem o něm nikdy neslyšel?“ otevřel Jirka konverzaci a mocně upil z další sklenice.

„Hned ti řeknu, ale ještě před tím se tě musím zeptat, nedá mi to, promiň: proč mi všichni říkají Sova, to je nějaký označení pro nováčky? Měsíc se ptám a výsledkem je vždycky smích…“ odvětil otázkou Igor.

„No jo, Sova, to delší historie: Před dvaceti lety jsem přijal do neziskovky jednoho staršího pána na administrativu dotací. On neměl rád společnost, rád pracoval sám a vůbec nejraději zůstával v kanceláři přes noc, kdy měl naprostej klid. Ráno kolem pátý to zabalil a šel spát. Práci odvedl vždy perfektní a vždy v termínu, takže jsem jeho režim respektoval. Seděl v tý kanceláři, kde seš teď ty. Proto mu ostatní začali říkat Sova, byla to prostě noční bytost. No a když po několika letech skončil, přijal jsem na jeho místo nějakýho celkem šikovnýho chlapíka původem z maďarský rodiny; on měl nevyslovitelný maďarský jméno, a tak jsme mu začali celkem spontánně říkat Sova. No a od tý doby, kdokoli sedí v tý kanceláři, je prostě Sova, už se tam vystřídalo snad deset lidí, možná víc, ženský, chlapi, každej byl Sova. Takže tak… Je to taková identita, která se dědí. A Sova, teda ten první Sova, já už ani nevím, jak se jmenoval, ten si důchodu moc neužil: Hned první rok v penzi, v noci po Mikuláši, se šel asi ve čtyři ráno projít – on takhle často chodil – a natrefil na dva nalitý čerty. Něco si řekli a oni – teda ti čerti, rozumíš – mu trochu rozbili hubu. Jenomže on spadl tak nešťastně na obrubník, že utrpěl dost těžký krvácení do mozku. Nakonec ležel ve špitále skoro měsíc v bezvědomí, než umřel,“ dokončil Jirka.

„No, to mám teda radost,“ povzdychl si Igor.

„Ale né,“ dodal rychle Jirka, „to, jak Sova dopadl, to nikdo neví, možná jenom Šiška, lidi v baráku vědí jenom to, že kdo sedí v zadní kanceláři vpravo, je prostě Sova. Nic víc, buď v klidu… Pokud třeba přejdeš na mokřady k holkám do protější kanceláře, tak už Sova nebudeš. Znáš ten případ z Ameriky: mladej kluk založil na darknetu – nebo na darkwebu, nebo jak se to vlastně jmenuje, já tomu nerozumím – obchodní portál Silk Road a v online prostředí si říkal Dread Pirate Roberts, podle jedný románový postavy, kde totožnou identitu postupně sdílelo víc lidí. Ten první Dread Pirate Roberts je teď na doživotí v base, ale hned někdo jinej založil Silk Road 2.0 a přijal tuhle identitu. No a Sova je vlastně něco podobnýho, váže se na jednu kancelář.“

„O.K., tak teď už to asi chápu,“ uklidněně navázal Igor. „Víš, tady jsme vlastně taky v takovým darknetu – překvapivě jsi ten příměr trefil – a stejně jako darknet má svoje úrovně hloubky, tady je to dost podobný. My jsme teď v první úrovni, tos asi postřehl od dveřníka, my mu tady říkáme Brána a tomuhle patru říkáme jednička.“ Jirka se zarazil. Změřil si Igora podezíravým, zároveň však velmi zaujatým pohledem. Znovu mocně upil a nalil si další sklenici skvělého vína. Teď ho to začalo opravdu zajímat. Taky si uvědomil, že tlumeně, skutečně velmi potichu, hraje mimořádně příjemná hudba, kterou neznal.

„No, asi jsem tě podcenil,“ přiznal Jirka a pokývnul s protaženými koutky úst a očima mírně přivřenýma, „čekal jsem Potrefenou Husu nebo Baladu. Jak to, že podnik s takhle dobrým vínem a vyladěným designem zeje v pátek večer prázdnotou?“ (Ve skutečnosti sice cítil, že je víno dobré, ale neměl potuchy, jak moc bylo dobré. A taky drahé: ceny v nabídce nebyly.)

„Lidi přijdou, tady začínáme trochu dýl. Někdo chodí až po půlnoci, někdo až nad ránem rovnou dolů do dvojky, ale tam já nechodím, neznám se s nima. Dneska bude čtení z Bible,“ vysvětlil Igor.

„Z Bible?“ neskrýval Jirka překvapení. „Ty ale, Igore, nevypadáš jako křesťan, nevypadáš zrovna jako milovník Bible.“

„Možná jsem, možná nejsem, to je vedlejší, my se tady věnujeme tak zvaný temný straně Bible a ti přednášející jsou takoví apoštolové svobodnýho myšlení. Pohádky pro kontrolu oveček a všechny ty etický imperativy, to nás nezajímá, to nejsou texty pro nás. Když si ale Bibli představíš jako ledovec a obrátíš ho, ta větší část je ta známá část, ale ta menší, ta je pro nás zajímavá, odhaluje jinej svět, svět otočený morality, nebo spíš správně otočený morality, vrácený do správnýho původního stavu, svět, kterej dává zakusit skutečnej život, ten nezajištěnej, nepojištěnej, neohraničenej příkazama a zákazama. My tady studujeme temnou stranu Bible. Je rozsáhlejší a hlubší, než si asi myslíš…“

What the fuck? projelo Jirkovi hlavou a znamenalo to trochu zděšení a hodně zaujetí. První zaměstnanec z té dlouhatánské řady retardů, který dokázal Jirku na seznamovacím večeru překvapit a zaujmout. Dvacet let mentálních výletů mezi pitomce a teprve dneska to přišlo!

„Znáš trochu Bibli?“ zeptal se s pátravým pohledem Igor, když se kolem koženého křesla na pódiu začal pohybovat muž v elegantním černém obleku. „Asi budeš znát jednu z důležitých postav jménem Satan, ale znáš jeho přístup k etice a morálce? A co třeba postavy jako Azazel, Asmodaj, Lilith, Moloch, Aštoreta, Baalzebub, Beliál? To jsou biblický postavy. Nebo třeba biblickej bůh Baal, víš, jak tehdy probíhaly Baalovy bohoslužby? Formou sexu s kněžkama v Baalových svatyních. Sex s kněžkou byl považovanej za vysoce mravnej čin a bohopoctu. V Bibli je toho pod povrchem tolik… Nepřestává to fascinovat. Lidem je předkládána primitivní morálka, ale v Bibli je přístupů k morálce mnohem víc a záleží jenom na čtenáři, kam se dostane, co svým intelektem pojme, případně co si vybere.“

Jirka naklonil hlavu mírně do boku. „Teď to na mě působí, jako že tvrdíš, že zajít si do bordelu je vlastně bohoslužba.“

„Může bejt, Jirko, může bejt… Je to služba bohu, záleží na tom, jakýmu bohu. Když v hlavě vypneš program, kterej nám byl cíleně vštěpovanej od nejútlejšího dětství, potom ano, i návštěva bordelu může bejt bohoslužbou. Jako v biblickejch dobách. Pravdou ale je, že se k tomu nehodí každej bordel. Já jsem tam teda nebyl, ale myslím, že dole pod náma ve dvojce, je něco jako Baalova svatyně. S bordelem bych to rozhodně nesrovnával, to je moc primitivní.“

S každou další Igorovou větou se Jirka propadal hlouběji do zájmu. Teď byl přímo fascinován. Igor zasáhl Jirku přímo do srdce, protože pohrdání otrockou morálkou už si dávno osvojil, a dokonce znal Nietzscheho filozofické pozadí tohoto přístupu, ale poprvé to slyšel od někoho žijícího a ještě v netušeném kontextu. Muž v černém obleku se zatím usadil na křeslo umístěné na pódiu, nastavil si lampičku a přisunul blíž sklenici s vínem a malou kávou, kterou upíjel. Do šera jedničky přicházeli první lidé. Vzájemně se polohlasem zdravili, někteří zmizeli dveřmi ozdobenými zvláštními staroegyptskými motivy v zadní části místnosti.

„Já vlastně ani pořádně nevím, jestli věřím v Boha…“ zamyslel se Jirka nahlas. „A jak by se takovej Bůh měl vztahovat ke mně a co by z toho pro mne plynulo…“

„Chodí sem jeden Polák, Piotr, a ten vždycky pobaveně říká, že typickej Čech milující Velikonoce a Vánoce je ateista, kterej vyznává, že Bůh neexistuje a Ježíš je jeho jediným synem,“ zareagoval pobaveně Igor.

„To není špatný,“ uznal Jirka, „to budu používat…“ Mocně upil ze sklenice.

Muž v černém obleku tlumeně upozornil, že začne číst. Otevřel Bibli, podíval se do temna místnosti, chvilku posečkal a začal s četbou: „Když se zvedne, sami bohové se leknou, při tom hrozném třesku jsou bez sebe strachy, meč, jenž by ho zasáhl, tu ránu nevydrží, ani kopí, vržená střela či hrot šípu. Železo má za slámu, bronz za trouchnivé dřevo. Na prachu země mu není podobného. Na všechno vysoké pohlíží svrchu, nad všemi šelmami je králem.“ Řečník se na chvilku odmlčel. „To byl úryvek z jednačtyřicáté kapitoly starozákonní knihy Jób. Zmínek o livjátanovi a jeho pozemském protějšku behemotovi je v Bibli více. Jednou je představen jako samo zlo, nepřítel stvoření, jindy ale jako ten, kterého Bůh stvořil, aby radostně dováděl ve vodách oceánů a moří. A jak víme z Geneze, všechno, co Bůh stvořil, bylo velmi dobré. Také livjátan byl velmi dobrý. A co Satan? Podle knihy Jób andělský boží syn. Je také velmi dobrý, i když ze svobodné vůle oponuje stvořiteli? A tedy odvozeně: je snad zlo, když jsem tím, kým skutečně jsem? Bez přetvářky? Bez ohledů na pokleslou konformitu? Je snad zlo, že jsem takový, jakým mě – alespoň podle této zajímavé knihy, tedy souboru knih, které vznikaly tisíc let – Bůh stvořil?“ Řečník uzavřel otázkou a odebral se k baru.

Pokračování příběhu – napětí, vraždy, sex i černý humor – v e-knize. Přeji slastné čtení…

Zdroj:

Daniel Temnota. Politik, psychopat, zabiják (2025, e-kniha, aktuální bestseller)