Daniel Temnota

Román o skutečné temnotě naší doby. Šiška, 19. 6. 2020

Šiška, vlastním jménem Ondřej Kovář, zcela záměrně a s obrovskou mírou samolibého uspokojení škodil lidem, jak jen mohl. Směrem k Jirkovi (i mezi lidmi navzájem) o nich šířil lži – pro větší efekt protkané ohnutými polopravdami – a dostával je tak do neřešitelných situací, kde museli z podstaty věci selhat. Snad za to mohla celoživotní frustrace (nejen) z ráčkování, které se naplno obnažovalo, když se musel představit vlastním jménem. Lidé obvykle ze všech sil maskovali pobavení. Přezdívka Šiška ho problému naprosto nezbavila, ba právě naopak: od malička totiž vedle ráčkování také šišlal.

Od Jirky okopíroval myšlenku, která se mu velmi líbila – sám by na ni nepřišel – a tou si ospravedlňoval své činy, totiž, že lež je velmi efektivním nástrojem k dosažení vytčených cílů a morální imperativ říkat vždy pravdu je zaveden pouze pro snazší kontrolu ovcí. Jirka mu tuto vznosnou poučku vyjevil jednou nad ránem v hospodě. Na Šišku to hluboce zapůsobilo. Škodil ze závisti a z jistého neuspokojitelného chtíče něco znamenat. Zoufale chtěl mít vysokoškolský titul (bohatě by mu přitom stačil bakalář) a zoufale se jej snažil získat, ale prostě na to neměl, a to ho neskutečně sralo, bodalo to v něm jako osten a nejhorší to bylo při kontaktu s člověkem, který titul měl. Bohužel pro Šišku, Jirka rád přijímal lidi s univerzitním vzděláním, protože mu jejich ponižování dodávalo ještě více sebevědomí.

Právě lidem s vysokoškolským vzděláním škodil Šiška nejraději a nejintenzivněji. Za těch dvacet let, co u Jirky pracoval, už vypozoroval, že dostává ty nejjednodušší úkoly a často nestačí ani na ně. Dokonce už si sám přiznal, že je neschopný a dobře věděl, že o místo nepřišel jen díky tomu, že je v neziskovce s Jirkou od začátku a vidí do zákulisí až příliš dobře na to, aby si Jirka troufnul ho vyhodit. Šiška byl jako hlemýžď. Nejen, že byl podobně rychlý a výkonný, ale když si uvědomil svoji neschopnost, zatáhl se do ulity, schoval se ve své obranné skříni a čekal, až to přejde. Fyzicky byl sice na místě, ale fakticky zacouval jako rak, přibouchl dvířka své chatrné chýše a nereagoval.

Pondělní porady neměl rád, vlastně je nesnášel. (Zase ta zkurvená, vyjebaná, zasraná porada! běželo mu hlavou pořád dokola každé pondělí cestou do práce ve svém prastarém Renaultu.) Obvykle si totiž ihned po příjezdu na barák vykouřil svého jointa, uklidnil se, zpomalil se, aby den v práci pěkně utekl a zavřel se ve své smradlavé kanceláři v podkroví, kam skoro nikdy nikdo nechodil a pustil si Pepu Nose nebo Jarka Nohavicu. Někdy chvilku předstíral práci – chodil po chodbě pomalu sem a tam, vytiskl pár papírů a co možná nejhlasitěji si ve společné kuchyňce udělal kafe, přičemž nakoukl do všech kanceláří a všechny pozdravil – potom zajel do své kanceláře jako jezevec a půl dne sjížděl pornostránky. Když věděl, že nemůže nikdo přijít, zamknul se a vyhonil si ho. Jenomže v pondělí v 9 hodin ráno byla vždycky dlouhá, nudná a naprosto zbytečná porada, na které nemohl být zhulený, musel vnímat a reagovat. Svého ranního jointa si dával každý den kromě pondělka pravidelně kolem půl deváté. Pokud už bylo po deváté hodině a nemohl si zapálit, pociťoval sílící absťák: začal se potit, přepadaly ho návaly zimy a horka, silně znervózněl, reagoval neadekvátně podrážděně a naprosto nebyl schopen, byť jen minimálně se soustředit. Když se pondělní porada protáhla – což se bohužel stávalo často – po desáté hodině už byl naprosto vyřízený a tak to bylo i nyní.

Seděl sice vzadu, jako vždy, ale dramaticky zářící světelný kvádr vržený sluncem skrze okno do místnosti dosahoval až k němu. Šnek byl v ulitě a čekal na svého jointa. Černá lepicí páska fixující prasklinu ve skle na něm svým stínem rýsovala přesnou osu, dokonale vyváženou, vedenou naprostým středem jeho těla. Šiška o linii, přesněji o stínu vyvolávajícím dojem linie, neboť to z podstaty věci žádná skutečná linie nebyla, mnohem spíše výřez linie tam, kde mělo být světlo, ale dokonale rovný, dokonale přesný výřez, nevěděl. Ostatní ta linka přes Šišku fascinovala. I normálně byl vcelku směšný – pupek, divné tmavě hnědé mikádo sepnuté růžovou gumičkou do mastného culíku, brýle z devadesátek, šilhavý pohled nevýrazně hnědých očí, potem čpící flanelová košile –, ale teď to bylo dokonalé a nejvtipnější byl fakt, že šnek zalezlý ve své ulitě netušil, že vůbec v ulitě není, že je naopak na piedestalu veřejného posměchu.

Franta přišel na poradu pozdě – rozhodně nikoli poprvé – a jako by to chtěl napravit, vtrhnul dovnitř co nejrychleji a mocně za sebou zabouchl dveře. Cedulka s nápisem „Zasedací místnost“ pověšená na provázku nadskočila a zaklapala na dveře. Rytmicky skoro přesně do tlumeného zvuku sbíječky, který se ozýval zvenčí.

Jirka: „Do prdele, Franto, začínáme v devět hodin. Zase pozdě, já už opravdu nevím, co s tebou!“

Franta: „Já za to nemůžu, vono to jelo pozdě, autobus, tam byl ňákej výkop… semafor…“

Jirka: „Hovno! Sedni si a neruš!“

Šiška se nervózně pohnul a skoro jako školáček se napůl přihlásil. Sbíječka venku konečně zmlkla.

Šiška: „Můžu jít na záchod?“

Jirka: „Ty vole, Ondro, to se mi zdá! Kurva, to se mi fakt zdá! Vypadni!“

Zvuky sunoucí se židle. Jirka kroutí hlavou. Zabouchnutí. Zaklapání cedulky na dveře. Sbíječka.

Jirka se zamračil. V nastalém tichu bylo najednou slyšet zvuk hlasitého rádia z vedlejší místnosti: „Piráti jsou jednoznačně pro uzákonění stejnopohlavních sňatků a ano, jsme také pro svobodu v určení genderové identity a ano, jsme pro zpřístupnění změny pohlaví pro všechny bez dalších podmínek.“

Sbíječka zmlkla. Igorovi se ulevilo, nesnáší tyhle zvuky, zejména cirkulárku. Deset potících se lidí v horkém světelném kvádru vytvořilo v místnosti nepříjemnou pachovou směs. Všichni se cítili tak nějak navzájem a nebylo z toho úniku.

Jirka: „Na Břandově jsme ve skluzu. Louky měly bejt posekaný. Viktore, na tebe mluvím. Není to hotový! Zase to samý! Nestíháte!“

Viktor: „Ale tó… já…“

Jirka: „Drž hubu, jaký ‚ale tó, já‘, mělo to bejt hotový, není to hotový, tečka!“

Viktor se podrbal na hlavě. Sbíječka začala opět tlumeně dunět. Jirka své poddané přehlížel s přísně svraštělým čelem, výhružně sevřenými rty a teatrálně protaženými koutky. Lev se chystal trhat.

Jirka: „Lukáši, cíle za minulej tejden nejsou splněný. Hluboko pod rozpočtem. Co to je? Já vás nebudu platit za to, že se tady válíte. Projeví se to na vejplatě. Pepa to samý. Katastrofa!“

Lukáš s Pepou trapně svěsili hlavy. Nevěděli, co říct, ale věděli, že Jirkou nastavené cíle nebyly pro dva lidi splnitelné. Možná to Jirka dělal naschvál. Lukáš si dnes už potřetí pomyslel, jestli má tohle zapotřebí; Pepa neměl na výběr, v duchu si jenom příjemně zaklel pojmem souvisejícím s mužským přirozením.

Jirka: „Věro?“

Rozhulákal se agresivní zvuk zvonku (asi pošťák). Mrak na chvíli vypnul světelný kvádr vržený do místnosti. Hned se ale začal znovu rýsovat.

Věra: „Stihly jsme to podat, ve čtvrtek jsme tady byly do jedný v noci, s Lenkou a Táňou. Všechno je na krajským úřadě, už nám přišlo potvrzení o přijetí. Holky mi ráno volaly, že nebude problém. Ta dotace určitě klapne.“

Jirka nechal informaci od své protežované zaměstnankyně, která mu ráda bonzuje na ostatní, dlouze vyznít – vyniklo tím »sólo sbíječky« a Věra si to malé vítězství vychutnala – a pokračoval: „Takhle to má vypadat. Dobře, Věro. Vemte si z holek příklad.“

Franta: „Můžu se zeptat?“

Viktor šeptem: „Franto, né…“

Šiška se vrátil. Dveře. Cedulka. Zasténání židle pod Šiškou. Nehorázně obrovská chuť na jointa a z ní pramenící Šiškův třes rukou a nadměrné pocení. Jirka se zamračil a přes stisknuté zuby se hlasitě nadechl.

Jirka: „Ty vole, ty drž hubu, Franto, já už na to fakt nemám, začněte makat. Lenka rozdá úkoly, já musím běžet na zastupitelstvo. Kdo nesplnil, bude krácenej, já prostě za vás makat nebudu.“

Viktor, který má hypotéku a každý měsíc jde finančně absolutně na krev: „Ale tó…“

Jirka: „Hovno, ‚ale tó‘, řekl jsem to jasně, prachy jsou jediný, na co slyšíte. Kdo nesplnil, je bez osobního ohodnocení, tečka. (Osobní ohodnocení tvořilo polovinu mzdy.) Vy to pořád nechápete, já léčím přírodu, já jsem léčitel (chtěl říci spasitel, ale rozmyslel si to) životního prostředí, a to vyžaduje absolutní úsilí. Slabí odpadnou! My potřebujeme oddanost a výkonnost! Žádný kompromisy!“

Sbíječka se rozeběhla naplno, uvolněné sklo ve starém rámu začalo divoce vibrovat. Viktora polilo horko, jeho hypoteční strašák už na něj zase zíral z protějšího rohu. Ty svině zasraná, pomyslel si s pohledem na Jirku, ty čuráku zkurvenej… … autocenzura – bez cenzury v e-knize…

Jirka si bleskem sbalil papíry, hodil je do aktovky, sebral svůj malý šálek a jako vichřice vystřelil ze dveří. Rána. Zaklepání cedulky a potom krásné ticho… S Šiškou to lehce škublo. Jirku obdivoval a zároveň se ho bál. Hrozně se ho bál. Vzpomněl si, jak spolu před mnoha lety, ještě jako dobrovolníci, stavěli na Čerchově v lese oplocenky: padl soumrak, ale chtěli ještě pracovat; když už nebylo skoro nic vidět, Šiška si rozsvítil čelovku, přehodil tašku přes rameno a otočil se k Jirkovi – ten ale místo odchodu stál bez hnutí a zíral do temnoty, která se připlížila z hloubi lesa. Šiška se na něho chvíli snažil mluvit, pobízel ho k odchodu, lákal na hospodu, ale Jirka se ani nehnul. Byl naprosto pohlcen temnotou – zíral do ní, koupal se v ní, laskal se jí. Šiška to vzdal a zmizel po modré směrem k Peci a potom domů. Jirka tam hodiny stál a bylo mu dobře. V temnotě mu bylo nejlíp, cítil se doma, byl doma… on byl temnota. Šiška si myslel, že Jirka přemýšlel, že měl v hlavě zase nějakou vizi, ale bylo to jinak: Jirka se nechal obejmout temnotou, s níž byl dávno zasnouben a prostě byl. Nemyslel vůbec na nic. Neměl naprosto žádnou vizi. Propadl se do sebe, byl temnotou, byl samotou, nebyl ničím a při tom vším. Nic z toho by Šiška nemohl pochopit. Přes svou zjevnou omezenost si ale dobře uvědomoval, že Jirku nepochopí a nesnažil se o to. Psychiatr Jirkovi později diagnostikoval depresi, bipolární afektivní poruchu, narcistickou poruchu osobnosti a naprostou absenci empatie, ale to byl jenom lékařský pokus, jak vyjádřit to, čím Jirka ve skutečnosti byl: hlubokou temnotou. Takovou diagnózu ale psychiatrie nezná, nachází se totiž v hájemství hlubinné teologie. A co víc, … autocenzura – bez cenzury v e-knize…

Jakmile doklapala cedulka na dveřích, venku v tu samou chvíli zmlkla sbíječka a nastalo krásné ticho, ve kterém se všichni rychle uklidnili, vynořili se z implicitního existenciálního děsu, který Jirka v podřízených vyvolával a začali se na sebe zase usmívat a pozvolna si podívat o normálních, příjemných věcech: Montessori školka, nová čajovna v centru, skvělé obědy ve vegetariánské restauraci, teepee na zahradě… Temnota byla pryč. Lenka – přesněji Lenka P., v neziskovce totiž pracovalo hned pět Lenek, a tak se vzájemně rozeznávaly jako Lenka P., Lenka O., a tak dále – otevřela okno a čerstvý vzduch okamžitě vyhnal smrad zpocené skupiny lidí. Z vedlejší místnosti se do provzdušněného ticha ozvalo: „Tak tolik Piráti a homosexualita. Připomínáme, že testy včera odhalily 2324 pozitivních a číslo R mírně pokleslo. A teď už oblíbený pořad Vaříme s Alešem Cibulkou. Český rozhlas – na vlnách kvality.“ V místnosti nastal příjemný ruch, všichni se trousili do svých kanceláří. Vítr vyhnal z posledních koutů vzpomínky na strašnou poradu. Viktor věděl, že si bude muset zase půjčit od mámy, což ve svých pětatřiceti letech strašně nerad, i když bohužel často dělal. Matčin současný přítel bude zase prskat a na matku řvát. Viktor by mu strašně rád jednu vypálil, zmrdovi jednomu (tak jej nazývá i před matkou, když jsou sami), ale potřebuje jejich prachy. Sklopí uši a půjde si říct. Hned na to se co nejlevněji ožere. Šiška si šel konečně zabalit jointa. Svět se vrátil do normálu a pět Lenek do svých voňavých kanceláří, kde pravidelně doutnaly indické vonné tyčinky.

Cedulka na dveřích zasedačky visela klidně pod velkou nálepkou s názvem, motem a logem neziskovky. Výr. Tak zněl název. Chráníme Český les. Tak znělo motto. Hnědý obrys hlavy výra velkého s velkýma zlatavě žlutýma očima na zeleném pozadí. Tak vypadalo logo.

Pokračování příběhu – napětí, vraždy, sex i černý humor – již pouze v e-knize. Přeji slastné čtení…

Zdroj:

Daniel Temnota. Politik, psychopat, zabiják (2025, e-kniha, aktuální bestseller)