Daniel Temnota

Pokaždé když Jirka přijímal nového zaměstnance – a bylo jich za těch dvacet let opravdu hodně, protože Jirka si nesmírně užíval přijímání, buzerování a nejvíc ze všeho potom vyhazování ponížených lidí – absolvoval s ním intronizační rituál, který spočíval v tom, že po prvním měsíci práce zašel Jirka s novou pracovní silou – lidským zdrojem, číslem, položkou v rozpočtu, retardem (tak chápal všechny své podřízené nebo spíš všechny ostatní lidi vůbec) – na skleničku tam, kam obvykle onen zaměstnanec rád chodil. Jirka miloval výlety mezi průměrné retardy, do jejich plytkého prostředí, do jejich mrzké úrovně, do jejich primitivní zábavy. Většinou to byly hospody na sídlištích nebo restaurace v centru Plzně, jednou dokonce divadelní klub (toho člověka vyhodil hned za měsíc).

Kromě vítaných výletů mezi primitivy měl intronizační rituál další přidanou hodnotu: Jirka byl totiž také částečně zasnouben s chlastem – ostatně kdo není, ať hodí kamenem (vyjma dětí, uživatelů drog a antidepresiv) – a bylo to zasnoubení na celý život. Musel si dát každý den. Ne že by se primitivně ožral, spíš si potřeboval dát to své, aby alespoň večer vypnul, odreagoval se a taky aby usnul, protože bez chlastu už by prostě nezabral, a kdyby náhodu ano, za slabou hodinku by se probudil celý zpocený a do rána by depresivně zíral do stropu. A co víc, …autocenzura – bez cenzury v e-knize… Pil všechno, co teklo. Nevybíral si. Dokonce pohrdal těmi, kdo si vybírají z lepších francouzských vín nebo komparují skotské. Pil, protože chtěl a zároveň musel, ne proto, aby vychutnával. To je podle něho doména vykořisťujících pravičáckých snobů a zlodějů. Na intronizačním rituálu většina nových zaměstnanců neunese tíhu situace a útratu vezme na sebe, Jirka si tak udělá výlet mezi pitomce, zadarmo se opije, a ještě si navenek formuje svůj lidový obraz. Optimalizovaná saturace jeho narcismu.

Igor Adamec absolvoval první měsíc více méně bez známek čehokoli vybočujícího; jedinou odlišností bylo černé, poměrně elegantní oblečení, kterým se lišil od ostatních v neziskovce a propojených firmách. Ostatní se předháněli, kdo bude mít přírodnější, vytahanější, starší a špinavější svetr. (Těm nejlepším se stalo, že ráno na židli odložený svetr byl odpoledne nalezen na druhé straně patra. Prostě odešel. Opravdu žil! Ne každý má kuráž takový svetr obléci. Tyhle svetry opravdu koušou!) Praní prý způsobuje odpad, plýtvá vodou, energií, časem a vůbec čistě oblečený člověk je podle příroďáků – nebo přesněji řečeno: esenciálně dobrých, udržitelných a k planetě zodpovědných usmívajících se biolidí – špatný člověk, takový člověk je zlo a do neziskovky nepatří. Ano, biolidé mají rádi barvy, ale vidí vědomě černobíle. Dualismus přírodní-nepřírodní mají v hlavě nainstalován jako elementární výchozí program, jímž rozdělují společnost na my a oni, totiž my vyvolení, uvědomělí, udržitelní a oni méněcenní, podlidé, kteří by vlastně ani neměli mít právo volit (konečně by do politiky promluvili Zelení!) a rozhodně by se jim mělo zakázat chodit do lesa. Les má být výsadou toho, kdo má osm dětí nebo naopak z přesvědčení žádné. Les si musí člověk zasloužit. Těm z kategorie oni musí bohatě stačit sídlištní park pravidelně ráno a večer hnojený exkrementy stovek domácích psů a …autocenzura – bez cenzury v e-knize…

Igor se ale ve svém elegantním oblečení dokázal chovat tak nenápadně, že po měsíci ještě nevznikla společná touha vypudit ten zánět z těla, vytlačit toho normálního člověka ze společenství vyvolených, dogmaticky přírodních lidí. (Rigorózní dobro ještě nebylo s to rozeznat vágní zlo.) Igor zapadl, byl takřka neviditelný – průměrně velký, průměrně silný, průměrně sympatický, prostě vypadal naprosto normálně – a sám spokojený. Rozčaroval ho jen fakt, že mu od prvního dne všichni z neznámého důvodu říkali Sova a na přímou otázku, proč mu tak říkají, se vždycky rozesmáli.

A tak jako vždy přišel Jirka do Igorovy kanceláře, ve které se podle nábytku nedalo poznat, jestli je člověk v šedesátých nebo devadesátých letech minulého století, a oznámil Igorovi, že v pátek s ním zajde na skleničku tam, kam Igor chodí nejraději a nejčastěji. Jirka se prý přizpůsobí, sejdou se v osm večer před barákem. Osmá nebyla vybrána náhodou, přesně do osmi totiž Jirka každý den prodléval na baráku – kluci z terénu, kteří drtivou většinu pracovního času trávili venku na lokalitách, říkali na hradě. A ani to nebyla náhoda, Jirka dobře věděl, že na baráku kraluje – jako skutečný monarcha – a po práci ho čeká ta nejhorší část dne, samota v panelákovém bytě na sídlišti Lochotín. Tam si rozhodně jako král nepřipadal, vlastně ho vytáčelo, že ještě tu králíkárnu pro retardy neopustil, ale když se rozhodoval mezi kariérou, funkcí a společenským postavením na jedné misce vah a penězi na misce druhé, jednoznačně vždy převládla ta část, která chtěla kralovat a ponižovat poddané. Ne že by v něm nebyla ta druhá, co ráda prachy, ale …autocenzura – bez cenzury v e-knize… Proto Jirka vysedával v kanceláři obvykle do osmi. Po šesté už byl na baráku sám, otevřel si pivo, druhé, třetí, po panáku se potom zvedl a celkem rezignovaně zamířil do králíkárny, jak panelák sám nazýval. (Král je v králíkárně dočasně obsažen, ale rozhodně do ní nepatří!) Rezignovaný odchod do domácí samoty ostře kontrastoval s ranní euforií, kdy začínal kralovat a dýchat lidem za krk hned od sedmi hodin. Když nemohl spát, byl na baráku už před šestou, často i dříve. Pustil si Wagnera tak hlasitě, jak jen jeho chatrná aparatura zvládla, a těšil se, až přijdou podřízení.

—

V pátek večer, přesně v osm, se potkali před barákem. Prvorepubliková vila bývala pěkná, dnes by ale nutně potřebovala opravit fasádu, střechu, vyměnit okna a vydláždit parkoviště. Kdokoli sem přišel jindy, než v období absolutního sucha, které naštěstí právě panovalo, měl okamžitě špinavé boty, což je ale na druhé straně vizitka dobrého příroďáka. Podle bot poznáš charakter a mezi přírodními živly vládly bagančata se zaschlým blátem a nejlépe s přilepeným listem.

„Tak kam míříme?“ zeptal se Jirka s jasným očekáváním, že to bude jedna z průměrných restaurací v centru Plzně.

„Do centra,“ odpověděl Igor. Jasně, pomyslel si Jirka a začal si pro sebe hádat, která z restaurací to bude. Změřil si Igora znaleckým pohledem a podle celkem elegantního opět černého a vlastně docela extravagantního oblečení vsadil na Potrefenou husu (i když bylo pravdou, že jeho černá košile jakéhosi indického střihu vystupovala z rámce běžných plzeňských podniků). Kdo tam asi v pátek večer bude, napadlo ho a v mysli mu začínali vyskakovat potenciální návštěvníci Husy, které zná. Bude tam asi plno, je pátek večer. Kdyby ho tak někdo jednou vzal na klasickou hudbu. Jedinou skutečnou… vážnou hudbu.

„Máme rezervaci? Je pátek…“ zeptal se Igora při nastupování do taxíku.

„Máme,“ odpověděl Igor, „tam, kam jdeme, to bez osobní rezervace nejde, prokážeš se jako Jan tři šestnáct.“

Prokážeš se? Co to kurva mele, projelo Jirkovi hlavou, ale v tu samou chvíli si uvědomil, že je to konečně první věta, kterou dnes nečekal; lidé jsou obvykle tak předvídatelní, tak povrchní, tak nudní. Jan tři šestnáct. To asi nebude Husa. A proč Jan? Nastoupili do taxíku. Jirkův šetřivý charakter se u toho kroutil, sám taxíkem nikdy (a to ze zásady) nejezdí a odsuzuje to i u druhých, ale smyslem tohoto mentálního výletu je podívat se do světa svého poddaného, takže to pro jednou skousne. Stará Octavia se vydala dolů po Drátěné ulici. Na oranžovou, přesněji řečeno už spíše na červenou prosvištěla pod viaduktem a směřovala nahoru k hejtmanově oblíbenému kostelu sv. Máří Magdalény a dál k soudu. U soudu zašuměla vysílačka: „Zdendo, až vyklopíš náklad, rovnou k bazénu, bába s dítětem, Bolevec.“ Ve vysílačce zapraskalo. „Příjem,“ nahlásil řidič Zdeněk a odkašlal si, asi aby napravil předchozí vyjádření dispečera, které zákazníci museli slyšet. Taxi je vysadilo před Židovskými lázněmi, krásnou opravenou historickou budovou nedaleko pivovaru.

Igor Jirku vedl do zadního dvora, tam kde býval hodně undergroundový rockový klub, který už mnoho let nefungoval. Právě tam ale mířili. Na dveřích byla zašlá cedule zavřeno, nic nenasvědčovalo tomu, že by tam měla být restaurace, klub nebo cokoli, kde by se dalo sednout na skleničku. Igor stiskl tlačítko, které by nezasvěcený člověk neměl šanci najít a poznat. Ozvalo se zašumění.

„Íčko tři devět a host,“ vyslovil Igor směrem k sotva znatelnému tlačítku a vyzval Jirku, aby se prokázal do stejného místa ve zdi.

„Jan tři sta šestnáct,“ řekl zároveň posměšně i váhavě Jirka, přičemž tón poslední slabiky nechtěně vytáhl a vytvořil tak otazník. Uvědomil si, že se vůbec necítí komfortně.

„Neznám, nic tady není, vypadni,“ ozvalo se z plechové skříňky nade dveřmi.

„Jan tři šestnáct, Jirko,“ vrhl na něj až neadekvátně naléhavý pohled se zdviženým obočím, jako by se pozice šéfa rázem obrátila. „Tři šestnáct!“ zopakoval Igor Jirkovi a znovu zazvonil. Tentokrát čekali dlouho.

„Íčko tři devět a host.“

„Jan tři šestnáct.“ Teď už sebejistě, bez můstku v tónině.

„Otvírám, píšu ho na tebe Íčko a nemusím snad připomínat, že nic než první úroveň.“

„Samozřejmě.“

Dveře cvakly, Igor s Jirkou vstoupili do potemnělého zádveří. Za dalšími, tentokrát železnými dveřmi, prudce padaly schody. Sešli po úzkém točitém schodišti do prvního podzemního patra, právě tam, kde býval klub. Jirka neviděl téměř nic, chvíli trvalo, než oči přivykly velmi sporému osvětlení. Jakmile se rozkoukal, překvapivě zjistil, že jsou ve velmi elegantně, do černé barvy zařízené místnosti s malým pódiem, několika stoly se stylovými lampičkami – které byly jediným, velmi tlumeným zdrojem světla – a podlouhlým barem. U jednoho stolku seděli dva lidé, bar byl prázdný, na pódiu bylo kožené křeslo a před ním mikrofon.

Tak se Jirka dostal k Vyznavačům života – přesněji řečeno do první úrovně této společnosti – a začal dlouhodobý, avšak neomylný sestup ke Komnatě, k prvnímu aktu, k prvnímu zabití. Vinit z toho Igora by nebylo úplně spravedlivé, vždyť jenom pomohl odzátkovat láhev, která už byla natlakovaná k prasknutí a brzy by svůj obsah tak jako tak vyvrhla.

Pokračování příběhu – napětí, vraždy, sex i černý humor – již pouze v e-knize. Přeji slastné čtení…

Zdroj:

Daniel Temnota. Politik, psychopat, zabiják (2025, e-kniha, aktuální bestseller)