Daniel Temnota

Neskutečný román o skutečné temnotě naší doby. Franta

Punker Franta Rybka – přezdívaný Rybana – pracoval u Jirky ze všech nejdéle, dokonce déle než Šiška, který byl k Jirkovu životu dlouhodobě přilepen jako smůla (ba vzhledem k době a pevnosti přílepu snad už skoro jantar). Frantovým největším životním zápasem byl nerovný souboj s chlastem, který většinou prohrával, nebo se ho snažil uhrát alespoň na remízu, což se mu ale skoro nikdy nepovedlo. V mládí hrál v punkové kapele na bicí a vůbec nebyl špatný; muzika ho bavila, parta byla skvělá, peněz bylo málo, ale to nevadilo, byla to nekončící jízda: kurevská party 24/7, jak tenkrát s kamarády říkávali.

Kytarista a zakladatel kapely – jmenovali se Sprácehrp – byl prudší povahy, a jakmile se napil, což se ovšem stávalo denně, vytvářel problémy a nesmírně rád se rval. Dnes by to mohl být MMA bojovník, snad i slavný a bohatý, ovšem tenkrát se s tím ještě mistrovat nedalo. Nakonec spadnul Záhryz – jak mu tehdy punkeři v Plzni říkali – do tvrdých drog a na jedné pařbě ve squatu zabil sekyrou nějakého pitomce z Domažlic, co tam podle Záhryze neměl co pohledávat. Onen pitomec, říkali mu Krysa, na Záhryze vytáhl mačetu, sekyra pohozená na několika polenech připravených na večer ležela skoro na dosah Záhryzovy ruky, takže nebylo co řešit: úchop, nápřah, nával adrenalinu, rudo před očima. Teklo hodně krve a chvíli to vypadalo, že to bude Záhryz, kdo se předčasně odebere do punkového nebe, ale nakonec rozhodlo jedno nahodilé máchnutí sekyrou, která si našla cestu přímo do hlavy překvapeného Krysy. Lebka pukla, sekyra vedená brutální silou se zabořila hluboko do hlavy, ba až do krku a ještě hlouběji. Překvapení zmizelo spolu s obličejem. Už jich nebylo. Protože Záhryz jel na heroinu a protože, jakmile se dostal do bitky, stávalo se z něj dravé zvíře, prudkým pohybem vytrhl sekyru z gejzíru krve tryskající z otevřené lidské vidlice a pokračoval ve zvířecím běsnění. Záhryzovi běžel čas v jakémsi zpomaleném modu: viděl rozťatého soupeře, viděl vymlácená okna, viděl nápis Matouš vzadu na stěně, viděl dvě rozbité židle po své pravici i pověšené tričko s číslicí osmnáct po své levici (vše v rudém podbarvení), a dokonce si stihl uvědomit podivnost faktu, že na schodišti ještě byla slyšet ozvěna Krysova posledního řevu, když už přece žádná Krysova hlava, která by mohla řev vydat, neexistovala.

Následovalo něco, co už bylo za všemi myslitelnými hranicemi lidského počínání (což bylo ale vlastně normální, vždyť Záhryz žil za hranicemi běžného lidského počínání celý život). Krysa skončil doslova na kaši, Záhryz ho prostě rozsekal. Řval u toho No Future, což asi platilo pro oba. Policajti sbírali kousky Krysy celé odpoledne a pytel, který ze squatu odnášeli rozhodně neměl tvar lidského těla; bylo to prověšené účko mezi pupkatými uniformovanými postavami s hmotou převážně dole uprostřed. Mezi punkery se potom dlouho vyprávělo, že Záhryz ostatky zneuctil, což mu později u soudu výrazně přitížilo. Normálně se na …autocenzura – bez cenzury v e-knize…

Záhryz zamířil do Valdic na dlouhodobý pobyt, policajt, který ho zatýkal, zamířil na psychoterapii*a jediná svědkyně celé události – punkerka Hanka – zamířila s veškerým svým majetkem ve dvou igelitkách na dlouhodobý pobyt do Bohnic. Kapela se rozpadla. Škoda, Záhryz měl talent, ale rozhodl se ho rozvinout až příliš punkovou cestou. Zatímco někteří punkeři byli alternativní pouze večer po práci, Záhryz byl ztělesněná kurevská alternativa 24/7, dalo by se říci. Franta neměl nejmenší tušení, jak jinak naplnit čas, kterého bylo bez každodenních zkoušek kapely najednou moc, než ho propíjet, a klesnul během několika měsíců až na dno, kde objevil toluen a další …autocenzura – bez cenzury v e-knize…

Na dně potom setrval dlouho, roky, než potkal Jirku, který začal honit politické body pomáháním bezdomovcům: Jednoho rána Jirka vzbudil Frantu pod mostem v Mikulášské ulici nedaleko neziskovky, prohodil s ním pár slov a nabídl mu práci v lese i ubytování ve stavební buňce na pozemku lesní školky na Slovanech. Tak se Franta nepatrně odrazil ode dna, začal pracovat pro neziskovku, a aniž by si to uvědomoval, stal se dodavatelem cenných politických bodů Jirkovy kariéry. Konkrétní pomoc lidem v nouzi, řešení palčivých sociálních témat – to se v politice vždycky cenilo. Ani nejbližší Jirkovo okolí – nebo spíše to, co z nejbližších zbylo (pracovní vytížení, narcismus a psychopatie udělaly své) – netušilo, jestli tento a podobné tahy byly ryze politické, nebo mu opravdu o ty lidi šlo. Jirka se choval pragmaticky, dělal, co bylo třeba, aby mohl vládnout. Emoce kolem něj svištěly bez sebemenšího impaktu na jeho soustředěnou mysl. Jeho ctižádost viděla cíl a šla přes mrtvoly, i když onou mrtvolou byla třeba pomoc potřebným.

Frantu Jirka nikdy nevyhodí, a to ze dvou důvodů: za prvé Franta představuje kýžené politické body a dotváří Jirkův levicový sociální obraz, ovšem za druhé – a to je ještě významnější Frantova devíza – navrhnul před lety Franta na jedné poradě neziskovky před Jirkovou čtyřicítkou, že by zaměstnanci společně nechali Jirkovi zhotovit jeho sochu v životní velikosti a umístili ji na vyvýšený piedestal vedle vchodu tak, aby byla dobře vidět z ulice. A tak se stalo. Jirka měl poprvé v životě pocit, že ho někdo konečně docenil, že si někdo konečně – a že jim to trvalo! – všiml jeho výjimečnosti. Tímto návrhem Franta zvítězil. I kdyby byl deset let v kuse lihu, jeho minimální mzda – někdy však ještě krácená (při výplatách se z Jirky stával nečekaný pravičák) – bude vždy patnáctého vysázena v hotovosti na dlaň, maximálně snad s týdenním zpožděním.

* Po sedmi letech se policajt zastřelil (vystřelil si mozek z hlavy na kradený obraz Theodora Pištěka visící na záchodě, čímž dílo ještě posunul a přidal mu na hodnotě), ale z úplně jiných důvodů: Byl namočen do rozsáhlého krytí korupce, uplácení soudců a prodeje kompromitujícího materiálu na plzeňské politiky; mimo jiné na Pánka – v odposleších později identifikovaného jako „Šišlal“ – ještě v době jeho starostování v Tachově. Když manželka po pohřbu – nevědoma si umělecké hodnoty vystřeleného mozku – obraz pucovala, aby jej prodala, nenávratně dílo poškodila a místo prodeje jí zbyly jen oči pro pláč. Ale kdyby jen to, …autocenzura – bez cenzury v e-knize…

Zdroj:

Daniel Temnota. Politik, psychopat, zabiják. (Praha, 2025, e-kniha)

Koupit online ihned ke čtení